Brouzdej.cz

Když vypadne sklíčko z brýlí

Určitě vám také někdy vypadlo sklíčko z brýlí, které jste pak hledali.

Mé bývalé přítelkyni dost často vypadávalo sklíčko z obroučků brýlí a někdy se to stalo na nevhodných místech.
Při jedné jízdě v autobusu jsme seděli v jeho zadní části a já jsem si pojednou všimnul, že Iveta se chytla za brýle. Hned mi bylo jasné, že se její sklíčko asi odporoučelo z obroučků.
„Že by ti chybělo sklíčko?" zněla má otázka.
„Vono mi vypadlo!" vyhrkla.
„Jak typické, že."
„Musíme ho najít!"
„To bychom teda měli," mínil jsem a předklonil jsem se. Na podlaze u našich nohou, však nikde k vidění nebylo.
„Já ho nevidím!" vyhrkla přítelkyně.
„Já taky ne. Vypadlo ti určitě tady?"
„Viděla jsem, jak vypadlo, když jsem seděla!"
„Není v uličce?"
„Ne, tam není."
„Tak je pod sedačkama před námi," mínil jsem a natáhnul jsem nohy. Jimi jsem záhy pohyboval pod sedadly, ale podařilo se mi kopnout do nohou těm, co seděli před námi. Ti se otočili a naštvaně se na mne zadívali.
„Já se vomlouvám," vysoukal jsem ze sebe.
„Tak co?" zeptala se Iveta.
„Co? Já nevím, jestli tam je."
„Určitě tam bude!"
„Třeba jo!" vyhrkl jsem. A oba jsme se skoro současně shýbli k podlaze, přičemž se střetly naše hlavy. Přítelkyni spadly brýle a oba jsme se zároveň chytli za čela. Cestující před námi se opět užasle otočili a letmý pohled mi prozradil, že i jiní na nás hledí.
„Ty máš tvrdou hlavu!" pronesla Iveta.
„Ty taky," zkonstatoval jsem.
„To sklíčko musíme najít!"
„A vo co se asi snažím!"
„Já pod ty sedačky šáhnu rukama," řekl jsem a sklonil jsem se. Záhy mé ruce šátraly po podlaze, ale sklíčko se mi nepodařilo nahmatat. Přitom autobus najel na několik hrbolů a já se praštil hlavou o stěnu a skoro jsem se sesul na podlahu.
„Co to vyvádíš?" vyhrkla tázavě přítelkyně.
„Nic!" řekl jsem, přičemž mi došlo, že se nacházím ve zpříčené poloze. Přes uličku na mne nevěřícně hleděli lidé a já jsem se začal připitoměle usmívat. Iveta mi pomohla se znovu posadit, načež začala diskuze, kam mohlo sklíčko zapadnout.
„Hele, já ho vidím!" vyhrkla náhle.
„Kde?"
„Támhle v chodbičce!" řekla a ukázala do přední části autobusu.
„Tak to trochu cestovalo," mínil jsem. Oba jsme poté na něho hleděli, a jelikož nemělo snahu se přemístit k nám, tak jsem pro něho došel. Jenže patálie se sklíčkem pokračovaly i jindy, a o tom zase příště.

| insolitus