Brouzdej.cz

Hledání keší a Muzejní noc-4

Část čtvrtá závěrečná

Na město se snesla tma a v jednom parku byla k vidění trojice postav, která se podezřele pohybovala mezi stromy.
„Často hledáte keše po tmě?" zněl můj dotaz, když jsem zakopl o pařez a rozplácnul jsem se na zemi.
„Některé keše je nutné hledat v noci," odpověděl mi Honza.
„Tedy noční dobrodružství před námi," mínil jsem.
Zanedlouho jsme došli na prostranství, na němž se nacházelo několik velkých stromů.
„Tak tady v nějakým stromu bude ukrytá keš, ve který budou i nějaký věci. A já si můžu jednu věc vzít a dát tam za ní jinou!" vyhrkla nadšeně a nahlas sestra.
„Hlavně nekřič!" ozval se Honza.
„Maximálně se staneme středem pozornosti," pronesl jsem, přičemž sestra došla k jednomu stromu. Za chvíli rozsvítila malou baterku a její nevelký kužel světla dopadl na kmen.
„Mám vobavu, že je v okolí několik lidí," poznamenal jsem.
„Hlavně buďte ticho!" řekl Honza.
„Tak dej ségře roubík," navrhnul jsem s úsměvem. A ta vzápětí radostně vykřikla, přičemž se nám protáhly obličeje.
„Co řveš!?" vyhrkl jsem.
„Já to našla!" jásala sestra, která měla ruku v dutině kmenu. Z jeho útrob záhy vytáhla větší krabičku, která obsahovala několik malých věcí. Rozradostněně si všechny prohlédla, jednu si vzala a místo ní do ní dala nějakou svou věc. Inu, jak málo stačí někdy k radosti.
Za čas jsme směřovali k místu, kde byla ukrytá další keš. K našemu nemilému překvapení u toho místa seděla skupina popíjejících a dost hlučně projevujících se lidí. Napadlo mne, že bychom měli mezi ně zaplout, předstírat stejný stav, v němž se oni nacházejí a přitom onu krabičku nenápadně najít. Realizovat tohle by bylo určitě zajímavé, ale naše pozornost se soustředila na nedaleké muzeum. To mělo být také otevřeno, jak bylo napsáno na všech plakátech o Muzejní Noci. K našemu překvapení však otevřeno nebylo a před ním bylo vystaveno jen několik exponátu. Jak jsme se záhy dozvěděli, tak plánované otevření se zpozdilo o dva roky, jelikož vedení muzea selhalo a bylo vyhozeno. Že se tohle stalo mne ani moc nepřekvapilo, protože u nás se dějí věci jako v Kocourkově.
Pak nám Honza oznámil, že jdeme k místu, kde je ukrytá keš, která se nachází na velmi neobvyklém místě. To mne a sestru velmi zajímalo. A tak jsme hořeli zvědavostí, že to v jednu hrozilo našim samovznícením. Za nějaký čas jsme došli na prostranství, odkud byl pěkný výhled na noční město. Pod ním byl u zdi nápis s velkými písmeny a Honza nám sdělil, že v jednom písmenu je ukryta krabička.
„Tak to aby tam někdo z nás pro ni vlezl," mínil jsem.
„To je ale šílený! Tam Honzo, nepolezeš!" vyhrkla sestra, když se naklonila přes zábradlí.
„Tak tam polezu tedy já," řekl jsem rozhodně.
„Ani ty ne!"
„Ale když už jsme tady, tak je blbost tam nevlízt."
„Tak tam někdo vleze, až bude světlo!"
„To tady bude spousta lidí. V noci je to nejvhodnější," poznamenal Honza.
„Tak tam někdo z nás musí vlízt teď," pronesl jsem a přelezl jsem zábradlí. Vzápětí bylo mou snahou se dostat přes okraj zdi vleže na plošinku, co byla u písmen. Honza mne držel za ruce a já jsem za okamžik pod chodidly pocítil pevnou plochu. Záhy jsem však zjistil, že stojím přímo na vrchu jednoho písmena. Tohle zjištění mne vyděsilo a já se přitiskl ke zdi. Chvíli jsem se nacházel v podivné poloze a spatřil jsem, že na vyhlídkovém prostranství stojí i nějací lidí, kteří na mne užasle hledí.
„Zatraceně! Nevidím si pod nohy. Nevím, kde je ta plošina," vyhrkl jsem.
„Musí bejt u těch písmen," sdělil mi Honza.
„Vokamžitě vylez!" vyhrkla sestra.
„Když už jsem tady, tak tam slezu!" pronesl jsem rozhodně. Potom jsem se pomalu spouštěl při zdi a konečně mé nohy spočinuly na plošině u písmen.
„Hurá! Jsem tady!" řekl jsem radostně.
„Ta keška bude někde ve vnitřku spodní části nějakýho toho písmene," sděloval mi Honza. A já jsem se opatrně naklonil a ve spodku jednoho písmena jsem spatřil krabičku. Má představa, že se skloním a keš vytáhnu, byla velmi mylná. A to proto, že po mém předklonu jsem měl tendenci přepadnout, což zrovna nebyla potěšující skutečnost. Současně se mi naskytl akční pohled na osvětlenou ulici a řeku, ale podařilo se mi písmena zachytit. A pak jsem chvíli zkoprněle hleděl před sebe na noční město. Pohled na něho to byl opravdu hezký, ale v tu chvíli mne vůbec nezajímal. Až na potřetí se mi podařilo krabičku z písmene vytáhnout a na první pokus jí dát zase zpátky. Když jsem vylezl zpět, tak si chtěl Honza vyzkoušet slezení k nápisu, ale sestra mu to razantně zakázala. A jelikož se blížila půlnoc, tak jsme urychleně začali spěchat na nejbližší zastávku městské hromadné dopravy. A protože bydlím nedaleko rodičů, tak jsem zajel s Honzou a se sestrou do bytu, abych se přesvědčil, že kocour nikam neutekl. Samozřejmě, že v bytě byl a já se nad ránem dostal do svého bytu. Byl to opravdu zajímavý večer i noc a jsem zvědav, co všechno zažiji při příštím hledání keší.
KONEC

| insolitus