Brouzdej.cz

Pošťákovo ráno-2

Část druhá závěrečná

6:10-Vcházím na halu, na které je už několik pošťáků. Někteří se tváří naštvaně a tu a tam slyším: „Je to v prd..! Tuším, že do hodiny bude halou znít velmi sprostá slova, výkřiky a nadávky. Spatřuji, že zásilky jezdí po pohyblivých pásech, což znamená, že se ještě třídí. Se zachmuřeným obličejem zanedlouho dojdu na své pracoviště. To je zavaleno obrovským počtem balíků. Na stále zvětšující se hromadu zásilek upřeně hledím a mám snahu jí hypnotizováním zmenšit. To se mi samozřejmě nepodaří, a tak vypouštím z úst první sprosté slovo, které nebude zdaleka posledním.
„Jaba, jaba dúúú!" uslyším náhle výkřik, který patří kolegovi, jenž sedí u vedlejšího pásu.
„Ahoj. Co tady tak brzo děláš?" ptám se překvapeně, jelikož on byl známý svými pozdními příchody.
„Podařilo se mi dneska přijít dřív," vysoukal ze sebe s úsměvem a já jsem hned poznal, že má tzv. vypito.
„No nazdar. Ty si zase bumbal."
„A taky tancoval!" vyhrkl.
„To radši nechoď na voči vedoucímu."
„Ten tam byl se mnou. A ten dneska určitě do práce nepřijde."
„A kdo tam ještě byl?"
Když vyjmenoval několik dalších kolegů, tak mi hned bylo jasné, že většina z nich asi nedorazí nebo přijde ve stavu, který by mohl aktivovat měřiče alkoholu.
6:30-Jsem obklopen ohromným počtem zásilek všech možných velikostí a tvarů. Placaté balíky od jedné firmy stavím na sebe a zanedlouho stojím u velkého zásilkového komínu.
„Stavíš šikmou věž?" zeptal se mne rozesmátý kolega, který intenzivně kafoval.
„No, mám takový pocit, že ano," míním a zoufale držím na sebe poskládané zásilky, co mají tendenci se přemístit na podlahu. Na ní se záhy ocitají a já zase na nich. Kolega se směje na celé kolo a já se držím za hlavu, na kterou mi spadl jeden balík.
6:50-Směnová vedoucí běhá s vytřeštěnýma očima po hale, protože se dozvěděla o nočním tahu několika pošťáků. A jelikož hlavní vedoucí není přítomen, tak má tzv. hlavu v pejru. Brzo naprosto propadá panice a záhy jejím přičiněním vzniká zmatek, jenž zanedlouho vyúsťuje v chaos. Což bylo pro ni typické vždycky, když měla na starost chod pošty.
7:00-Halou se rozléhá pestrá směsice hluku a zároveň jsou k vidění pobíhající postavy mezi pásy, na kterých se nacházejí hromady zásilek. Hledím na ten poštovní mumraj a přemýšlím, že by tohle stálo za zfilmování. Pouštět to pak zrychleně, tak by to působilo dost groteskně. Ze zamyšlení mne vytrhává hlas směnové vedoucí. Ta s vyděšeným výrazem v obličeji a s vytřeštěnýma očima, které jí skoro prorazily skla brýlí, mi oznamuje, že budu muset vzít také nějaké balíky z jiného rajonu.
„Musíme jen umřít!" vyhrkl stále kafující kolega a ona jen zkoprněle otevřela ústa, zamžikala očima, načež odkráčela pryč. Znechuceně tedy kráčím k pásu, abych z hromady zásilek vybral nějaké balíky. Přitom spatřuji na židli u stolku spící postavu, v níž poznávám staršího pána z noční směny. Je neuvěřitelné, že dokáže spát v takovém rambajzu, co panuje na hale. Za okamžik se u mne objevuje kolega, co pojede se mnou. Je notně zděšen, jelikož potkal už zcela totálně vyděšenou směnovou vedoucí.
„Klid, to zvládneme," uklidňuji ho, zatímco venku krásně svítá a na poště začíná panovat typický ranní chaos.
KONEC

| insolitus