Brouzdej.cz

Pošťákovo ráno

Také máte někdy rušná rána? Část první.

4:30-Probouzím se a rozespale hledím na zelená čísla budíku, který stojí na stolku. Mám pocit, že mám vlasy všude možně, jen ne na hlavě. První pokus o vylezení z postele je neúspěšný, protože se na poslední chvíli vrhám zpět na polštář. Na podruhé jsem úspěšnější, ale záhy zjišťuji, že se nacházím vleže vedle postele. Zanedlouho vrávoravě a zívavě vstupuji do pokoje, v němž rozsvěcuji. Náhlý příval světla mne šokuje a já padám na gauč, z něhož se přemisťuji na koberec. Dvakrát se praštím hlavou o spodek stolu, než se mi podaří vstát.
„Nazdááár klucííí! Přeji vám dobré ráno!" řeknu pískomilům, kteří panáčkují v kleci.
„Zase jste udělali bordel! Kdo to má po vás pořád uklízet!" pronesl jsem vzápětí rozčíleně při pohledu na vyházené piliny pod stolkem. Otevírám tedy dvířka v kuchyňské lince, za nimiž je smetáček s lopatkou. K mému překvapení mi však ony zůstávají v ruce.
„No to bych do toho kop!" vyhrknu a nevěřícně hledím na dvířka. Chvíli s nimi zmateně chodím sem a tam, přičemž střídavě nadávám pískomilům i dvířkům. Rozespalost mne už definitivně přešla, a tak se pouštím do opravářské akce. Ta je úspěšná, i když při ní několikrát honím šroubečky po dlaždičkách a spodní část dvířek mi dvakrát spadne na palec.
5:20-Snídám a vůbec se mi nechce do práce, protože se děsím toho, co mě tam zase čeká. Zároveň zjišťuji, že se mi třese pravá ruka, v níž držím hrnek s čajem. Chvíli hledím na rozbouřený čaj v hrnku a pokládám jej na stůl. Ruka se mi třese dál a já na ní užasle hledím.
„Hrome, co to mám za třesavku? To mám asi zase nervy na pochodu. A to ještě nejsem v práci," řekl jsem si. Zanedlouho běhám po bytě a hledám mobil, klíče a peněženku. Je až neuvěřitelné, že tyhle věci málokdy najdu na jednom místě. Pak si obleču uniformu a stává se ze mne na mnoho hodin pošťák.
5:40-Na zastávku přijíždí autobus, v němž jsou k vidění zachmuřené a rozespalé tváře lidí, kteří jako já s nenadšením směřují do práce. A tak tedy se svým výrazem v obličeji mezi ně okamžitě zapadám. Za několik minut vystupuji na zastávce, abych přestoupil do dalšího autobusu plného negativně se tvářících cestujících. K mému zděšení spatřuji na jedné sedačce směnovou vedoucí.
„Krucinál! Tu jsem zrovna potkat nechtěl!" pomyslel jsem si a s předstíraným úsměvem si k ní přisedám. Jak jsem předpokládal, tak ona okamžitě spustila, že dnešek bude stát v práci za hov…. A že někteří asi do práce schválně nepřijdou, což znamená, že mi reálně hrozí rozvážení zásilek na dvou rajónech. Má nálada ještě více klesla pod bod mrazu a díky katastrofickým řečem vedoucí jsem měl sto chutí z autobusu vystoupit a utéci domu. Vystupuji však až na zastávce, co je nedaleko pošty, k jejíž budově záhy kráčím. Směnová vedoucí přitom neustále opakovala své negativní prognózy a já jsem litoval, že nemám po ruce roubík.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI

| insolitus