Brouzdej.cz

Z poštovních vzpomínek-2

Občas jsem se dostal do neobvyklých situací o)))

Jednoho zasněženého dne jsem šel doručit zásilku do jisté firmy, co sídlila poblíž železničních kolejí.
„Dobrý den. Nevíte, kde sídlí tahle firma?" zeptal jsem se jednoho muže, co zevloval vedle kolejí a ukázal jsem mu název firmy na balíku.
„Jo, tak to jste špatně. Ta firma je úplně na vopačný straně, za těma vodstavenejma vagonáma," odpověděl mi a odkráčel pryč.
Já se poté zadíval na dlouhou řadu nákladních vagonů a vůbec se mi je nechtělo obcházet. A tak jsem se rozhodl, že pod jedním podlezu. Myšlenka to byla možná dobrá, ale při skrčení jsem se praštil o spodní část vagonu a záhy mi neunikla ta skutečnost, že se nacházím v rozpláclé poloze ve sněhu. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ležím na pražcích a nad sebou mám vagon. A tak zanedlouho byla k vidění postava v modré uniformě obalená sněhem, jak se plazí zpod vagonu s balíkem v ruce.
„Do prde...!" pronesl jsem naštvaně při pohledu na svou mokrou uniformu a záhy jsem vykročil podél vagonů. Po chvíli mi to však zase nedalo a rozhodl jsem se, že se dostanu na druhou stranu přes jeden vagon. Plošina nákladního vagonu byla pod velkou vrstvou sněhu a na něm mi podjely nohy, což mělo za následek mé dopadnutí na ní. Poté jsem měl zabořený obličej ve sněhu a viděl jsem tmavo bíle. A když jsem se postavil, tak mne vyděsilo zjištění, že nikde na plošině není zásilka. K mému překvapení se balík nacházel na spoji mezi vagony. Má snaha o jeho uchopení z plošiny skončila tím, že jsem zůstal trčet v poloze, co připomínala stojku. A zásilka mezitím k mé neradosti dopadla na pražce a já jsem na ní chvíli nevěřícně hleděl. Že se sama nezvedne, mi bylo jasné, a tak pro mne začalo slézání z plošiny, které skončilo rozplácnutím se ve sněhu. Po čtyřech jsem pak vlezl k balíku a stejným způsobem jsem dolezl na opačnou stranu kolejí. A záhy se mi naskytl pohled na další kolej, na níž stály nákladní vagony.
„Do hajz…!“ vyhrkl jsem a po čtyřech jsem podlezl i další vagon. Za ním už žádná kolej nebyla a já jsem si to konečně namířil k budově, kde sídlila ona firma.
Jindy jsem nesl zásilku do jedné školy a k mému úžasu přímo u jejího vchodu na chodníku stál nákladní vůz. Nikdo však v jeho kabině neseděl, což nebylo potěšující zjištění. Uběhlo několik minut a řidič k nákladnímu automobilu stále nepřišel. To mne naštvalo, a tak jsem přemýšlel, jak se do vchodu dostat. Zkusil jsem se protáhnout při zdi, což však skončilo mým uváznutím na delší dobu. Přitom jsem si o hrubý povrch zdi odřel nos a ušpinil si uniformu. Poté, co se mi konečně podařilo dostat se zpátky, tak se mnou začal cloumat vztek. Můj další pokus o protáhnutí se podél zdi na opačné straně náklaďáku byl opět neúspěšný. A když se mi podařilo vysoukat se nazpět, tak jsem zjistil, že mezi zdí a bokem nákladního vozu zůstal zpříčený balík. Nastalo tedy jeho tahání a kolem procházející muž na mne užasle hleděl, co to vyvádím.
Po vyproštění zásilky, která poněkud změnila tvar, jsem byl už notně naštvaný a rozhodl jsem se, že prostě náklaďák podlezu. Vzápětí jsem si téměř lehl a skoro plížením se mi podařilo dostat do školy. Zanedlouho jsem se vracel po schodišti ke vchodu a počítal jsem s opětovným podlézáním náklaďáku. Ten však už před ním nestál a já jsem si teprve uvědomil, co to bylo za šaškárnu v mém podání.

| insolitus