Brouzdej.cz

Výlet do Posázaví-2

Část druhá

Naše tušení, že s Martinem nebude i nadále výlet na kolech probíhat v klidu, se brzo naplnilo. Po několika minutách jízdy se Martin chtěl napít z láhve, co měl zasunutou v podivně vytvarovaném kovovém držadle. Záhy jsme uslyšeli spoustu nadávek, jelikož mu nešla vytáhnout. A tak na silnici bylo k vidění ze strany na stranu jedoucí a kymácející se kolo, na němž seděla sprostě nadávající postava.
„Martine, ty spadneš! Zastav!" řekl jsem mu.
„Já jí vytáhnu!" vyhrkl on a stále jel. Za okamžik už hodně naštvaný přestal držet úplně řídítka a poté oběma rukama rval láhev z držadla. S Erikem jsme jeho počínání strnule pozorovali v očekávání, kdy se rozplácne na povrchu vozovky. To se však k našemu překvapení nestalo.
„A je mrcha venku!" vyhrkl pojednou Martin, přičemž v levé ruce svíral láhev, s níž zuřivě pohyboval. To však neměl dělat, jelikož ona obsahovala vodu, ve které byl rozpuštěný kypřící prášek zvaný šumák. To co se vzápětí stalo, se prostě zákonitě muselo stát. Když Martin zuby otevřel horní část umělohmotné láhve, tak její obsah prudce vystříkl. Já jsem postřehl, jak obarvená voda ve zlomku vteřiny zasáhla jeho obličej, přičemž se ozval výkřik. Poté se kolo i s Martinem ocitlo na silnici a já jsem měl pocit, že sleduji scénku z grotesky. Martin vzápětí ležel rozplácnutý napříč přes kolo s lehce obarvenou mokrou hlavou-a řval.
Potom nějaký čas jízda na kole probíhala v klidu, ale jen do té chvíle, než Martin zase začal mít roupy.
„Tady to rozjedu!" vykřikl, když jsme dojeli k místu, kde se silnice prudce svažovala.
„Hele, už ses jednou vytřískal!" řekl jsem mu varovně.
„To je v pohodě!" pronesl a vzápětí se rozjel velkou rychlostí.
„Ty vole! Von jede v protisměru!" vyhrkl Erik.
„Rychle za ním!" řekl jsem. To už se však Martin velkou rychlostí řítil po levé straně silnice a my jsme trnuli, kde zase skončí.
Silnice vedoucí z kopce byla dost klikatá a díky stromům v zatáčkách nepřehledná. A tak nám brzo Martin zmizel z dohledu, což nás vyděsilo.
„Von se zbláznil! Toho najdeme vytřískanýho!" mínil Erik.
„To kolo se mu brzo rozpadne a nabije si držku," řekl jsem a díval jsem se upřeně před sebe. Vzápětí se někde před námi ozval hluk motoru a brzo se nám naskytl pohled na nákladní vůz. Připláclého Martina na jeho kapotě jsme nespatřili, a tak se naše pozornost soustředila na příkopy. Ani v nich se on nenalézal, načež jsme dojeli k chatařské osadě. Ale nikde náš kamarád k vidění nebyl.
„Ten jel rovnou k Sázavě a zahučel do ní," mínil Erik.
„Ani bych se nedivil. Ještě je možnost, že je na nějakým stromě. Víš, že rád na ně leze," řekl jsem. Ani na nich však nebyl, protože se nacházel zcela jinde.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI

| insolitus