Brouzdej.cz

Výlet do Posázaví

O jednom výletu na kolech. Část první

Každý výlet, kterého se účastnil Martin, byl nějakým způsobem rozruchový. A jak jsme správně tušili s Erikem, tak námi naplánovaný výlet do Posázaví díky němu bude.
Dali jsme si sraz před chatou Martina, a když jsme k ní přijeli na kolech, tak náš kamarád chodil zmateně kolem svého kola. To se snažil dát do pojízdného stavu, což nás nepřekvapilo, jelikož jeho kolo bylo vrakem. V kolech mu chyběly dráty, sedačka byla děravá, mnohokráte černou izolepou přelepovaná a šlapky měly podivný tvar, přičemž každé kus chyběl.
„Počkejte chvíli, já jsem zničil pumpičku. Musím najít druhou!" vyhrkl Martin a zmizel v garáži. Zanedlouho z ní vyběhl s jakousi podivnou pumpičkou, jejíž šlahounek se snažil narvat na ventilek u kola. Pak začal zuřivě kolo nafukovat, ale to skončilo zničením i téhle pumpičky, kterou poté vztekle zahodil za plot. A tak jsme mu rychle pomohli našimi pumpičkami nahustit obě kola.
Už od začátku našeho cyklistického výletu dával Martin svému kolu zabrat. Kdejaký nerovný terén s ním ve velké rychlosti přejížděl a občas sebou seknul na zem. A když uviděl velkou hromadu písku, tak se jí rozhodl zdolat, což skončilo jeho rozplácnutím a zabořením se do ní. A my jsme jen trnuli, kdy se festově vytříská a kolo si zcela rozbije.
Když jsme šlapali do kopce, tak Martin vzdychal a trvalo mu dlouho, než kopec vyjel. Jakmile se však cesta nebo silnice svažovala, tak to rozperdil.
„Kam se ženeš! Počkej na nás!" vykřikl jsem na něho, když na silnici kolo rozšlapal a velkou rychlostí se od nás začal vzdalovat, načež nám zmizel za zatáčkou z dohledu.
„Vono mu to asi zase nebrzdí," mínil Erik.
„Tak to se brzo někde vytříská," zkonstatoval jsem. I my jsme šlápli do pedálů a jeli rychle svažující se silnici, abychom záhy projeli zatáčkou, za níž začínala rovinka, která se táhla do velké dálky. K našemu překvapení jsme však na ní nikde nespatřili jedoucího Martina.
„No nazdar! Kde je?" vyhrkl jsem tázavě.
„Někde v dáli," mínil Erik.
„Hej! Počkejte na mne!" uslyšeli jsme náhle za svými zády výkřik Martina. A poté se nám naskytl pohled na to, jak on vylézá s kolem ze zarostlého příkopu.
„Proboha! Co tam děláš!?" zeptal jsem se.
„Já to nějak nevytočil," odpověděl a přitom zjišťoval, jaké šrámy kolo utrpělo. Sedadlo k našemu úžasu trčelo kolmo, přední blatník změnil polohu, zadní nebyl k vidění vůbec a řídítky točil jako s volantem.
„To je dobrý. To se spraví!" pronesl Martin a všelijakými způsoby se snažil dát kolo do stavu před vjetím do příkopu. Nějak se mu to podařilo a brzo opět seděl na kole, které záhadným způsobem drželo pohromadě. A tak jsme pokračovali ve výletu v očekávání, co se ještě stane.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI

| insolitus