Brouzdej.cz

O jednom pracovním ránu

Rána jsou v práci někdy rušná o))

To ráno jsem za zívání tupě hleděl oknem na ulici a očekával jsem příjezd poštovní dodávky. Tou pro mne jezdil kolega, s kterým jsem třídil zásilky. Po nějaké době mi došlo, že stojím opřen čelem o sklo balkónových dveří a mám tendenci upadat do spánku. Když jsem se vzpamatoval, tak mi neunikla ta skutečnost, že se nacházím vleže na koberci. Chvíli jsem přemýšlel, jak dlouho se v téhle poloze nalézám, načež bylo mou snahou se opět postavit. To se mi podařilo, přičemž jsem se zamotal do záclony a praštil se o sklo. Současně mému zraku neunikla modrá dodávka. Rychle jsem se proto ze záclony vymotal a zanedlouho jsem sbíhal schody do přízemí.
Když jsem nastupoval do kabiny poštovního vozu, tak jsem ke svému překvapení spatřil v úložním prostoru sedět dalšího pošťáka.
„Kde jsi ho sebral?" zněla má otázka.
„Byl na country zábavě. Vezu ho přímo votamtud," dostalo se mi odpovědi.
„No nazdar. To zase vedoucí z něj budou mít radost," zkonstatoval jsem ironicky. A tak jsme se rozjeli a kolega v úložním prostoru si začal prozpěvovat a my jsme se přidali. Za společného zpěvu jsme dojeli na poštu, na níž náš kolega hned začal ostošest kafovat.
Na hale jako tradičně bylo velké množství zásilek, které se povalovaly všude možně. Letmý pohled na jeden skluz mi prozradil, že je přecpaný velkým počtem balíků všech velikostí. Začal jsem tudíž bušit do jeho spodní části, ale zásilky se nepohnuly. Nenapadlo mne nic lepšího, než vlézt na jeho spodní část a rukama zpříčené balíky uvolnit. To se mi povedlo, ale ve stejný okamžik mi neunikla ta skutečnost, že se nahromaděné zásilky daly do prudkého pohybu. V následujících vteřinách se mne zmocnil pocit, že jsem zavalen balíkovou lavinou. A jelikož byl pod skluzem spuštěný pás, tak mi bylo souzeno se po něm projet. A za nějaký čas jsem seděl s protaženým obličejem na podlaze v hromadě zásilek, z níž se mi podařilo vyhrabat.
Během třídění nám s kolegou rychle došlo, že třídící stroj má zase svůj den či spíše své ráno. Zásilky z posuvného pásu padaly do nesprávných skluzů nebo padaly na podlahu na jeho konci. A tak jsme suše zkonstatovali, že „Bude ještě větší bordel." A ten také byl.
Na hale to hučelo jako v úlu a kolem pasů se pohybovali naštvaní a nadávající pošťáci. Občas se vzduchem mihl letící balík, přičemž halou létaly i velmi sprostá slova. Uprostřed toho v klidu seděl pošťák, jenž popíjel z velkého hrnku kafe a usmíval se jako to sluníčko, co právě vycházelo nad poštou.
Já jsem se zachmuřeným obličejem stál u pásu, u něhož i na něm byla obrovská hromada zásilek. Mnoho jich v té hromadě nemělo být, a tak jsem je dal tam, kam patřily. A naopak hodně balíků mi zase přibylo, tudíž jsem za nějaký čas stál snad ještě před větší hromadou.
Vedoucí pošty asi v to ráno vstával levou nohou, protože chodil po hale a pár lidí z nějakého důvodu seřval. A někteří zase pro změnu seřvali jeho. A tak na hale bylo ještě více hlučno.
Já jsem se snažil rutině pracovat a nesledovat poštovní šrumec, co na hale probíhal. Celkem mě nechávalo v klidu, že můj kolega není v práci, tak jako někteří další pošťáci, ačkoliv byla skoro už hodina po začátku pracovní doby. Bylo mi jasné, že opět zaspal a že jeho přezdívka Spící panáček je oprávněná. V klidu tahle skutečnost nenechala vedoucí, která se u mne pojednou zjevila. A jako mnohokráte předtím se mne zeptala:
„Kde je Richard?"
„Asi už na cestě sem. Jako tradičně zaspal," řekl jsem jí a věnoval jsem se své práci. Můj kolega vskutku za nějaký čas dorazil, po xté si vyslechl kázání v kanceláři vedoucích a pak se mi přišel omluvit. Já jen mávnul rukou a sdělil jsem mu, že je vše hotové a že můžeme vyrazit na doručování. A tak pomalu skončilo jedno z typických rán na poště.

| insolitus