Brouzdej.cz

Když napadne sníh-3

A zase několik historek, které se odehrály díky sněhu o)))

Roztlačovat plně naložený vůz není nic jednoduchého. O tom jsem se přesvědčil mnohokráte. Vzpomínám si, jak o jednom dnu zůstala poštovní dodávka stát ve sněhem zapadané ulici. A tak jsem hned vyskočil a snažil jsem se vůz roztlačit. Moje snaha však byla marná, přičemž můj vyplazený jazyk skoro lízal zadní část dodávky.
„Mám nápad! Roztlačíme to společně!" vyhrkl kolega a pedál od plynu zatížil svým batohem. Oba jsme pak současně začali tlačit dodávku u otevřených dveří. A jak to skončilo? Najednou jsme užasle stáli a dívali se na sebe, zatímco poštovní vozidlo jelo překvapivě rychle před námi s otevřenými dveřmi po ulici.
„Rychle nasedat!" vykřikl kolega a oba jsme se za vzdalující dodávkou rozeběhli. Musel to být dost zvláštní pohled na dvojici pošťáků, jak běží za poštovním vozidlem. Po mnoha metrech sprintu se nám oběma podařilo naskočit do kabiny, přičemž jsme rozradostněně vykřikli. A kolega o něco dále na zcela volné a široké ulici zkusil smykovat. Dopadlo to tak, že se dodávka ocitla v poloze napříč a takhle se k našemu úžasu pohybovala několik metrů.
Někteří kolegové si ve sněhu za volantem dost věřili. Jejich sebevědomí bylo opravdu velké. Vzpomínám si, jak jistý pošťák i přes moje varování zajel do uličky zapadané sněhem. Velmi brzo pochopil, že mé dobře míněné rady měl uposlechnout. Zanedlouho se uličkou rozléhaly jeho nadávky a hlasitý hluk motoru, přičemž byla k vidění postava v modré uniformě s kbelíkem písku, který sypala před kola dodávky. A ten si kolega"vypůjčil" ve vchodu jednoho domu.
Samozřejmě, že to klouže ve sněhu i na chodníkách. To jsem si to takhle vykračoval se zásilkou po chodníku, který se svažoval. A jak už to bývá, podjely mi náhle nohy. Než jsem se nadál, seděl jsem užasle na zadnici a pozvolna jsem sjížděl chodník. Když pominul šok, tak bylo mou snahou najít zásilku, která mi při prudkém pohybu vypadla z rukou. K mému překvapení jsem jí nikde neviděl, načež mi došlo, že na něčem sedím. To něco byl mým přičiněním rozsednutý a rozpadlý balíček, z něhož se vysypalo velké množství různých letáků. A tak jsem s takhle vyhlížející zásilkou došel do firmy, pro niž byla určena.
„Dobrý den. Omlouvám se, že vám nesu rozpadlou zásilku, ale žuchnul jsem s ní na chodníku před domem," sdělil jsem jí a taktně jsem pomlčel, že má zadnice se postarala o její rozpadnutí. Lidé ve firmě mne politovali a já jsem si zhluboka oddechl.
A na závěr jedna perlička. Jednou jsem měl k doručení velké sáně, což bylo zrovna v den, kdy město postihla sněhová kalamita. Ta ulička, v níž bydlel adresát této neobvyklé zásilky, byla díky sněhu zcela nesjízdná. Ale naštěstí ústila do ulice, do které jsme se s poštovní dodávkou dostali. A já jsem dostal nápad, že prostě ke vchodu dojedu na saních, a tak jsem se na saních rozjel. V tu chvíli jsem se vrátil do svých dětských let, přičemž saně začaly nabírat na rychlosti. Ulice měla celkem velký sklon a náhodným chodcům se zanedlouho naskytl pohled na pošťáka, který s vytřeštěnýma očima sviští na saních. Je vám určitě jasné, že jsem díky rozjetým saním přejel vchod, v němž bydlel jejich adresát. Moje snaha o zabrzdění byla marná a současně mi neunikla ta skutečnost, že se řítím do velkých hromad sněhu. Vzápětí jsem do nich vletěl jako dělová koule a na krátký čas mi bylo souzeno pobývat v jejich útrobách. Když jsem se z hromady sněhu vyhrabal, tak jsem si to i se saněmi namířil k jednomu vchodu v ulici, kde jsem zazvonil na zvonek toho, jemuž saně byly určené. Ten dotyčný byl doma a měl z nich radost. Strašně se divil, že jsem mu je doručil a já jen s úsměvem pronesl, že ty saně díky sněhu k němu dojely samy.

| insolitus