Brouzdej.cz

Když napadne sníh-2

Tak to klouže i pošťákům.

Když velká vrstva sněhu pokryje město, tak to na ulicích vypadá všelijak. Někdy jsem byl překvapen, když jsem spatřil v ulicích se pohybovat bílé kopečky na letních pneumatikách, z níž některé měly v místě předního skla něco jako průzor. Jejich řidiče bych nazval nebezpečně odvážnými kaskadéry. A když do sněhem zapadaných ulic vyjedou poštovní vozy, tak i jim to klouže.
Vzpomínám si, jak jednoho rána po hustém sněžení jsem s kolegou vyjel od pošty. On hned za vrátnicí dostal pitomý nápad, že vyzkouší s dodávkou udělat smyk. V následujících vteřinách se nám před předním sklem vše rychle míhalo, a když poštovní vůz zůstal stát, tak jsme užasle hleděli na vrátnici.
„Ta vrátnice byla za náma!" vysoukal zkoprněle řidič.
„A teď je zase před náma," zkonstatoval jsem.
„Ty vole, my jsme udělali hodiny!"
„Tak to jsem ještě nezažil."
„Já také ne!"
Jízda ve sněhem pokrytých ulicích byla naprosto šílená. Do mnohých ulic jsem raději ani nezajížděli. Přesto jsme mnohokráte zapadli, načež přišlo na řadu roztlačování dodávky. A v jedné ulici nám na pomoc přišli i lidé, pro něž jsme měli zásilky. A tak adresáti tlačili poštovní vozidlo celou ulicí. V ten den jsem také zažil také neobvyklou věc. Pošta, na níž jsme ukládali nedoručené zásilky, se nacházela v ulici, která se svažovala. Ulice byla celkem dlouhá a kolega za volantem správně usoudil, že bude velký problém se dostat do vjezdu na dvůr pošty. A tak začal brzdit už mnoho metrů před nájezdem do dvora. I když měl pedál sešlápnutý až k podlaze, tak dodávka stále jela. Začal tedy brzdit ručkou, ale to nemělo žádný efekt. S užaslými výrazy v obličejích a s vytřeštěnýma očima jsme sledovali, jak jedeme nezměněnou rychlostí ulicí. Když se poštovní vůz začal přibližovat k vjezdu do dvora, tak kolega začal rychle točit volantem do strany. Dodávka k našemu překvapení jela však stále rovně a za okamžik minula nájezd do dvora a šinula se dál.
„Ty vole! Tohle to se mi ještě nikdy nestalo!" vyhrkl řidič.
„Mně taky ne!" vysoukal jsem se ze sebe a strnule jsem se díval přes přední sklo.
„Co zkusit brzdit na pekaře!?“ vyhrkl kolega a otevřel dveře, načež vystrčil nohu.
„To nám taky nepomůže!“ vyhrkl jsem.
Poštovní vůz pokračoval klouzavou jízdou ulicí a my jsme jen bezmocně čekali, jak tahle jízda dopadne. Zanedlouho jsme projeli křižovatkou a vjeli jsme do poslední části ulice, která se ještě více svažovala. Dodávka samozřejmě zrychlila a nám se současně zrychlil tep. Ulice vedla do jiné, co vedla příčně a naproti jejímu vyústění se nacházela škola. Měli jsme snahu brzdit očima, možná jsme se i začali modlit, ale nebylo nám to nic platné. Zábradlí nacházející se před školou se rychle přibližovalo a za okamžik předek poštovního vozidla do něho narazil. Chvíli jsme zkoprněle hleděli před sebe, načež nám neuniklo, že rozdovádění školáci na dodávku házejí sněhové koule. Pak se však přihnal nějaký hodně rozčílený postarší pán, který svíral v ruce hůl a začal na nás křičet. Do poštovního vozu počal zuřivě mlátit a běhal kolem něho jako pominutý. Pak však někam náhle zmizel a my jsme měli takové tušení, že mu podjely nohy a on zahučel do velkých hromad sněhu. Podařilo se nám vyjet a náš druhý pokus o vjetí na dvůr pošty byl k našemu překvapení úspěšný, za což snad mohli nějací poštovní andělé. A o dalších zážitcích na sněhu zase příště.

| insolitus