Brouzdej.cz

Když je náledí

Tak to klouže

Když jsem v to ráno vyhlédl oknem na ulici, tak mi neunikla ta skutečnost, že se ulice a chodníky ve světle pouličního osvětlení velmi lesknou. Nějak jsem tomu nevěnoval moc pozornost, ale po vyjití ven ano. Na dlaždičkách nad schody, co vedly k chodníku, mi podjely nohy a já jsem se ve zlomku vteřiny přemístil ze stoje do polohy ležmo. S protaženým obličejem jsem poté ležel na dlaždičkách a neuniklo mi, že z oblohy mi na obličej padá mrznoucí déšť. Pozvolna jsem vstal a zůstal jsem stát na jednom místě. Pohled na zledovatělé schody mne přivedl na myšlenku, že by se mohly sjet bruslemi. Ty jsem však neměl po ruce, a tak mi nezbylo nic jiného, než je sejít normálně. Mou snahou bylo se držet zábradlí, ale stejně mi opět podjely nohy. A tak jsem záhy zůstal v blíže neurčené poloze zavěšený na zábradlí. Současně mé pozornosti neuniklo několik postav na ulici. Jedna jela po zadnici po svažující se části chodníku, další se pokoušela po všech čtyřech dolézt k parkovišti, jiná v pravidelných intervalech padala na povrch chodníku.
Za nějakou dobu se mi podařilo dostat po schodech na chodník, který byl totálně zledovatělý. V rozpláclé poloze jsem usilovně přemýšlel, jakým způsobem se dostanu k autobusové zastávce. Moje chůze se dá přirovnat k pomalému posouvání se, které doprovázelo nedobrovolné přemisťování se na chodník. Přitom jsem byl překvapen, kolik bydlí v ulici řidičů-kaskadérů. Automobily na zledovatělé vozovce se pohybovaly zcela proti vůli těch, co seděli za volantem. A tak mnohým po nabourání teprve došlo, že neměli do svých čtyřkolých miláčků usedat.
Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se dostal na autobusovou zastávku. Ta byla plná nadávajících lidí, z nichž mnozí se drželi všeho možného a někteří doslova k zastávce lezli. Hned mi bylo jasné, že žádný autobus už dlouho nejel, a hned tak nepřijede. V následujících minutách jsem vyslechl od čekajících lidí tolik nadávek na počasí, náledí, na správu komunikací i na vládu, že jejich sepsání by se vešlo na mnoho stránek. Po nějakém čase se konečně objevil pomalu jedoucí autobus. I když jeho řidič měl snahu brzdit už mnoho metrů před zastávkou, tak autobus jí přejel a zastavil se daleko za ní. Dav lidí se hned k němu rozeběhl, ale všichni skoro sborově díky ledovce popadali. V tu chvíli jsem si začal připadat jako v nějaké grotesce. K autobusu lidé za výkřiků a nadávek doslova doklouzali v rozličných polohách. Samotná jízda autobusu se dá nazvat hororovou záležitostí. Protáhla se na strašně dlouhou dobu a poblíže každé zastávky se odehrávaly podobné výjevy, co jsem zažil. Do práce jsem dorazil nezvykle pozdě, a jak jsem brzo zjistil, tak mnoho mých kolegů díky ledovce nepřišlo vůbec. A protože zledovatělost ulic i chodníků vydržela celý den, tak večer jsem zažíval při návratu domu reprízu rána.

| insolitus