Brouzdej.cz

Když se zmokne

Tak to není nic příjemného o))

To jsem si to takhle jednou vykračoval s balíčkem v ruce po ulici, když tu náhle na obloze silně zahřmělo. V prvním okamžiku jsem si myslel, že padá z nebes obrovské kamení. To však nepadalo, načež mi neunikla ta skutečnost, že se z oblohy spustily proudy vody. V tu chvíli jsem zůstal zkoprněle stát s pocitem ledové sprchy. Rychle jsem se však vzpamatoval a dal si zásilku nad hlavu. Můj následný sprint do vchodu domu byl už jen snahou o tom, aby mi nezmokly i kosti. Shodou okolností jsem vběhl do domu, do něhož jsem měl zásilku pro firmu. Ta sídlila v přízemí a já jsem do ní vkročil se slovy: „Dobrý den. Já nejsem vodník ale pošťák. A nesu vám zásilku!"
Všichni přítomní ve firmě vytřeštili překvapením oči, protože jsem vypadal jako nějaký vodník v modrém. Balíček, co jsem držel v ruce, vypadal dost zvláštně, jelikož byl promočen skrz na skrz a tekla z něho voda. Kdybych jej vymáchal v řece, tak by možná vypadal lépe.
„To tak venku leje?" zeptala se užasle jedna žena.
„Ne. Zaplaval jsem si ve Vltavě,“ chtěl jsem jí říct, ale neřekl.
„Tam mega leje!" odpověděl jsem jí a v tu chvíli se mne zmocnil pocit, že uniforma nasáklá vodou váží tunu.
„Vy jste úplně mokrej!" vyhrkl druhá žena.
„Tak se běž projít po ulici a budeš taky!" vytanulo mi na mysli.
„Také jsem si všimnul," zkonstatoval jsem ironicky a můj zrak dopadl na topení u okna.
„Ten balík dostal zabrat," mínil muž, který nevěřícně zíral na promočenou zásilku.
„Bodeť by nebyl, když mi sloužil jako deštník," řekl jsem si v duchu.
„Deštníky pro zásilky pošta nevede," zkonstatoval jsem a zároveň jsem zjistil, že mi ze spodku uniformy teče voda. A na podlaze se začala vytvářet celkem velká louže.
„Měl byste se usušit," ozvala se jedna z žen.
„To vím i bez tebe!" proběhlo mi v duchu.
„Mám stejný nápad," pronesl jsem a sundal jsem si kabát, jehož tmavě modrá barva byla ještě tmavší. A zároveň mi neunikla ta skutečnost, že začínám mít podezřele modré ruce. Stále užaslým lidem se poté naskytl pohled na to, jak jsem otevřel okno a začal jsem pošťáckou bundu ždímat. Přitom jsem si všiml, že vytékající pramínky vody jsou poněkud modré.
„A je vyždímáno!" prohlásil jsem a lehl jsem si na horní část topení. Obličeje přítomných snad nemohly být už více zkoprnělé a já se na ně usmíval jako to sluníčko.
„Jen se trochu vosuším a půjdu dál," sdělil jsem jí. Výrazy obličejů lidí se daly těžko popsat. Zřejmě si díky mně připadali jako v Jiříkově vidění.
„A támhle se mi podepište a vorazítkujte se," řekl jsem jim a ukázal jsem na desky, v nichž bylo několik listů papírů. Nutno podotknuti, že byly notně promočené a neměly daleko do rozpadnutí se. Muž se neúspěšně pokusil orazítkovat rozpitý papír a při podpisu na něm udělal díru. Poté jsem vzal desky, rozloučil jsem se s trojicí zaměstnanců firmy, kteří se stále tvářili zkoprněle, a odešel jsem. Pro ty v té firmě to byl dost zvláštní zážitek a asi na návštěvu pošťáka dlouho nezapomněli.

| insolitus