Brouzdej.cz

Když se jde do divadla

Tak kolem toho může být rušno.

Když jsem při návštěvě rodičů jen tak během řeči poznamenal, že půjdu po mnoha letech do divadla, tak nastal rozruch.
„A v čem jako hodláš jít?" zeptala se mne matka.
„No v tom vobleku, co jsem měl na promoci ségry," zněla moje odpověď.
„Ten není vyžehlenej a říkal si, že je v něm díra."¨
„Ty jsi ho přeci zašila."
„Já si nepamatuji, že bych ten oblek zašívala!" zkonstatovala matka, načež se rozpoutal neuvěřitelný dialog, v čem půjdu do divadla, do něhož se připletla i moje sestra. Poté matka zkonstatovala, že ten černý oblek, co mám doma, není moc vhodný do divadla. A tak jsme všichni tři vnikli do otcových skříní, v nichž bylo velké množství obleků a kravat. A já jsem si zanedlouho začal připadat jako v nějakém obchodě při vybírání oblečení. Tolik sak a kalhot jsem si ještě snad nikdy předtím na sebe neoblékl, přičemž matka a moje sestra vše komentovaly a nedokázaly se shodnout na tom, jestli ten či onen oblek mi padne. V naprostém zoufalství z toho, co kvůli mé návštěvě divadla nastalo, jsem souhlasil s tím, že sjedu domu a přijedu s tím oblekem, který mám ve skříni.
Zhruba za hodinu jsem byl zpátky. To už dorazil i otec a okamžitě se přidal do rozruchu kolem oblečení. Matka se zděsila jak je onen oblek, co jsem donesl zmačkaný a vrhla se jej žehlit. To už otec vytahoval ze skříní další obleky a já jsem si je znovu zkoušel. A tak se v předsíni překřikovali hned tři lidé a mne z nich začala bolet hlava, přičemž jsem začal nenávidět společenské obleky.
Maratón zkoušení obleků skončil tím, že do divadla půjdu v kalhotách mého obleku, v otcově košili a kvádru. Hlava mi třeštila, když jsem z bytu odcházel a doufal jsem, že v den návštěvy divadla bude panovat klid.
To odpoledne jsem v předsíni zrakem probíjel pověšený oblek, jelikož mi stále připomínal ten rozruch, co nastal u rodičů. A když jsem si oblékal kalhoty, tak se ozvalo jakési křupnutí a o chvíli později jsem zjistil, že ve švu je podlouhlá díra. Jako větrání by to nebylo špatné, ale bylo mi hned jasné, že takhle do divadla nemůžu jít. Chvíli jsem zmateně pobíhal po bytě a marně jsem hledal něco, čím onen rozparek zašít. A tak jsem zavolal své přítelkyni, s níž jsem měl absolvovat návštěvu divadla. Díky ní byla díra ve švu zašita a nic už nebránilo návštěvě divadla.
Já jsem se v obleku cítil nesvůj, přičemž mi každou chvíli vylézala zpod kalhot košile a měl jsem zároveň obavu, aby mi zase něco na obleku neruplo. To se naštěstí nestalo, a tak jsem se mohl v klidu soustředit na divadelní hru, která byla povedená. Můj odhad, že někomu zazvoní mobil během představení, se potvrdil, když přímo vedle mne jedné ženě začal hlasitě vyzvánět. Málem jsme s přítelkyní neviděli závěr hry, jelikož jsme přestávku považovali za konec představení, ale za včas jsme se do divadla vrátili. A tak doufám, že jsem už definitivně vyřešil potíže s oblekem, pokud zase někdy vyrazím za kulturou o)))

| insolitus