Brouzdej.cz

Zamčen v domě

Odehrálo se jednou v jednom domě o)))

Když jsem kráčel se zásilkou v ruce ke vchodu, tak jsem vůbec netušil, co mne v domě čeká za patálii. Zazvonil jsem na zvonek toho, pro něhož jsem měl balíček. A protože mluvítko vypadalo, že naposledy fungovalo někdy v minulém století, tak mi bylo jasné, že se mi nikdo z něho neozve. Z oken domu se nikdo nevyklonil, a tak jsem iniciativně vběhl do vchodu. Na stěně u schránek visel rozpis nájemníků domu, který vypadal jako by jej přežvýkala kráva. Jméno adresáta zásilky jsem však naštěstí za chvilku našel ve čtvrtém podlaží. Po chvíli marného hledání výtahu v přízemí mi došlo, že tento dům jako mnoho jiných nemá výtah. To mne vůbec nepotěšilo, a tak jsem rázným krokem začal vybíhat schody. Za ta léta na poště jsem byl už v běhání po schodištích vytrénovaný, ale přesto jsem na jednom schodě klopýtl a pocítil tvrdost schodů. Jeden schod jsem si zároveň nechtěně prohlédnul, a to velmi detailně.
Poněkud naštvaný jsem o chvíli později došel do čtvrtého patra a stanul jsem před dveřmi, na nichž bylo stejné jméno, co bylo napsáno na zásilce. Klasicky jsem zazvonil dvakrát, ale nikdo mi neotevřel ani po opakovaném zvonění. A protože to byl obyčejný balíček, jenž se mohl dát sousedům, tak jsem zazvonil na sousední byt. Ale ani v tomhle případě mi nikdo neotevřel. A tak jsem se v následujících minutách doslova prozvoňoval od bytu k bytu až do přízemí, abych u posledních dveří v přízemí zjistil, že v celém domě nikdo není. Hned mi došlo, že jsem byl zbytečně iniciativní, tudíž jsem si sám sobě vynadal.
Naštvaně jsem vypsal oznámení a vhodil jej do schránky toho adresáta a vykročil jsem ke dveřím na ulici. Ty byly zavřené a já si pamatoval, že při mém příchodu byly otevřené dokořán. Se zlou předtuchou jsem vzal za kliku, a když jsem dveřmi jen zacloumal, tak mi bylo jasné, že je někdo zamknul. Okamžitě jsem vychrlil několik sprostých slov, přičemž jsem zuřivě dveřmi lomcoval. Nepublikovatelná slova jsem i nadále vypouštěl z úst a teprve teď mi došlo, že jsem zamknutý v domě. Bylo mi jasné, že někdo z domu odešel, když jsem byl v patrech. Rozčílený a naštvaný jsem několikrát do dveří kopnul a zároveň mi došlo, že takhle se z domu nedostanu. A jelikož procházet skrz zavřené dveře neumím, tak v následujících minutách jsem se zase prozvoňoval od bytu k bytu až do posledního patra v naději, že přeci někdo v domě je. Ta naděje zhasla po zazvonění u posledního bytu ve čtvrtém patře.
Zpocený a totálně naštvaný jsem opět skončil u dveří, za nimiž byla ulice. Moje snaha vyrazit dveře skončila bolestí v pravém rameni a od dalších pokusů jsem upustil. Poté mé pozornosti neunikly dveře od dvorku, které byly k mému překvapení otevřené, a tak jsem na něho vstoupil. Zanedlouho jsem přelézal přes všelijaké haraburdí, až jsem se ocitl u velké zdi. Ta byla proklatě vysoká a ani při mé snaze skákat co nejvýš jsem se dlaněmi nezachytil jejího horního okraje. Současně mi neunikla ta skutečnost, že z několika oken okolních domů mé počínání užasle sledují důchodci. Nějak jsem neměl náladu jim vysvětlovat proč tam tak blbnu a rychle jsem se vrátil do domu.
Chvíli jsem, bezradně chodil po chodbě v přízemí sem a tam a přitom jsem si vzpomněl na jednoho svého kolegu. Toho také zamkli v domě a on se sklepním okénkem dostal na ulici. A tak jsem hned seběhl schody, co vedly do sklepení. Ve tmě, která v něm panovala, se mi však nepodařilo najít vypínač. Pak jsem do něčeho narazil a za rachotu čehosi jsem se ocitl na podlaze, zavalen čímsi.
Totálně naštvaný jsem o chvíli později vyběhl zpátky do přízemí a rozeběhnul jsem se zuřivě jako býk proti červenému hadru ke dveřím. Do nich jsem vzápětí vrazil vší svou silou, a hle- obě části dveří se nějakým záhadným způsobem rozevřely. A já jsem pak od vchodu rychle utíkal jako bych v tom domě něco ukradl o)))

| insolitus