Brouzdej.cz

První den v poštovním učilišti

Také si vzpomínáte na první den na střední škole, či na gymnáziu?

Můj příchod prvního záři k poštovnímu učilišti byl poněkud neobvyklý. Hned mě rozhodila ta skutečnost, že drtivě nad kluky převažují děvčata, na což jsem nebyl zvyklý. A tak jsem váhavým krokem přešel na opačnou stranu ulice a hleděl jsem na to velké množství dívek poněkud vyjukaně. Začala mi jít z toho hlava kolem a zmocnil se mě pocit, že mi brzo začnou být malé spodky. Představa, že budu několik let v takovém babinci, mi naháněla hrůzu. Snažil jsem se být nenápadný a schoval jsem se za nákladní vozidlo. Současně jsem se děsil toho okamžiku, kdy budu muset vkročit do toho učiliště.
Čas běžel a já jsem zpoza náklaďáku s protaženým obličejem hleděl na chodník před učilištěm. Zároveň jsem nervózně pokukoval na hodinky, na nichž malá ručička byla skoro na číslici osm a ta velká se nebezpečně přibližovala číslu dvanáct. Moje přání, aby se zastavil čas, nebylo bohužel vyslyšeno a z budovy se ozvalo zvonění. Při něm mi přeběhl mráz po zádech a začal jsem zvažovat variantu, že do učiliště prostě nepůjdu. Přemýšlel jsem, jaké by moje nepřijití do třídy mělo následky. Rodiče by to asi ocenili ostrým proslovem, který jsem rozhodně nechtěl slyšet, a tak jsem zatnul zuby.
Zatímco se dav budoucích studentek sunul do útrob učiliště následován nesměle mnohem menším počtem kluků, kteří už v tu chvíli měli erotické myšlenky, tak jsem pomalým krokem vyšel zpoza nákladního vozu a opřel jsem se o značku. Pak jsem se zhluboka nadechl a vykročil, ale k mému zděšení se značka počala kácet. Tudíž mi nezbylo nic jiného, než jí uchopit a oběma rukama se snažit značku narovnat. To se mi však nedařilo, načež mě napadlo, že bych mohl jen tak z recese do učňáku s ní napochodovat. Asi bych tam způsobil se značkou pěkný rozruch, ale k tomu nedošlo. Po několika minutách zápasu stála značka stabilně v nahnuté poloze a já jsem od ní prchal přes ulici.
U vchodu do budovy stál jakýsi mladík, jemuž se viditelně dovnitř také moc nechtělo.
„Nazdar, do jaký třídy jdeš?" zeptal se mě.
„Do první bé," odpověděl jsem mu.
„To já taky!"
„Tak to jsem dva!"
A tak jsme svorně pravou nohou vkročili. S protaženými obličeji jsme prošli dlouhou chodbou a stanuli jsme u otevřených dveří třídy. Dívčí štěbetání nám vzalo odvahu udělat dva kroky k prahu. Chvíli jsme tupě zírali na sebe i k rámům dveří, abychom si poté dodali odvahy a vstoupili do třídy. Pozornost všech přítomných se okamžitě soustředila na nás a hluk na chvíli utekl. K naší radosti bylo ve třídě i několik kluků a k nim jsme si hned přisedli. I oni se tvářili zkoprněle na tu přesilu dívek a nikdo z nás si nedokázal představit, že v takovéhle třídě budeme létat studovat. A než jsem se rozkoukal, tak mi byla přidělena funkce šatnáře. K mému překvapení skoro všichni přišli z jiných učilišť, tak jako já. Tudíž jsme se po čase prohlásili za odpakovou třídu a nastalo několikaleté poštovní show plné veselých historek i průšvihů. A o tom zase třeba někdy jindy.

| insolitus