Brouzdej.cz

Zážitky z lesů

Do lesa se chodí na procházky, na houby a tak podobně. A přitom se dá ledacos zažít o))

Svého času jsem chodíval do lesa psát povídky v domnění, že budu mít klid. Mnohdy jsem byl však vyveden z omylu, zvláště když les vzali útokem houbaři a sběrači ostružin. Někteří užasle zírali, když mne spatřili sedícího opřeného o kmen stromu s velkým sešitem a propiskou v ruce. Někdy jsem byl zase vyrušen šiškami, které na mne házela ze stromu veverka. Jiná moje návštěva lesa skončila poté, co jsem na sobě zjistil přítomnost pěti klíšťat. A tak nastal úprk cestou necestou do chaty. I takové posezení na pařezu nemusí být pohodové, o čemž jsem se přesvědčil poté, co jsem nemohl od něho odtrhnout zadnici. A to kvůli smůle. Nakonec jsem se odtrhnul, ale kalhoty na jistém místě měly prostě smůlu o)))
Že se dá najít v lese spousta věcí, které tam nevyrostly a ani nespadly z nebe, se nemá moc smysl zmiňovat. Jednou jsem ke svému překvapení nalezl velký puk. Možná někdo zkoušel hrát lesní hokej. Takové cedule s nápisem SKLÁDKA ZAKÁZÁNA POD POKUTOU...Většinou označují místo, kde stejně lidé vyhazují ledacos. A pro tu ceduli doslova platí, že je tam pro srandu králíkům nebo také zajícům. Jedna taková skládka v lese byla oblíbeným cílem návštěv mého průšvihového kamaráda Martina, o němž jsem také už něco psal. A ten jednoho dne k ní přijel a nechal kolo na stráni nad ní. Přehrabování v odpadcích všeho druhu bylo jeho vášní, a tak si ani nevšiml, že dva výrostci jeho kolo, které se stejně hodilo do starého železa, shodili ze stráně na skládku. Martin po nějaké době to kolo objevil a poté hned vykřikl: „Tady někdo vyhodil úplně stejný kolo, co mám já!" Když zjistil, že je to opravdu jeho kolo, tak se nestačil divit.
Jednou jsem s rodičem šel na houby, ale naše snaha o nalezení hub byla marná a náhle jsme zjistili, že se nám někam ztratil otec. Brzo jsme ho našli na divoké skládce, která upoutala jeho pozornost. K ní pak po večerech potají chodil a vyhazoval různé haraburdí, s nímž se mu nechtělo tahat na povolenou skládku ve vesnici. A tu a tam jiné věci z ní tahal na zahradu.
V lese se dá také dobře šmírovat. Jedno parné léto jsem potkal Martina v chatové osadě s očima na vrch hlavy. Pak mi sdělil, že na střeše jedné chaty na samém okraji lesa se opalují dvě dívky nahoře bez. Martin se brzo plížil dost hlučně porostem lesa, ve snaze najít vhodné místo k pozorování. Já jsem se raději držel v povzdálí, přičemž se mi on ztratil z dohledu. O něco později jsem uslyšel hlasité prasknutí, jeho výkřik a ženský jekot. Po chvíli z porostu vyběhl Martin a ani mi nemusel říkat, jak jeho šmírování dopadlo.
Samotnou kapitolou je chození na houby. To takhle vyrazila jedna celá rodina po ránu na houby. Nejdříve se v lese ztratila babička, kterou pak po delší době našli, aby se jim pak zaběhl pes. I toho po nějakém čase našli, načež ztratili orientaci a zabloudili. A trvalo jim to dost dlouho, než došli ke svému autu. Tohle by mohlo sloužit jako předloha k napsání humorné povídky nebo scénáře.
I já se mnohokráte vypravil do lesa na houby a bohužel to bylo i s Martinem. Náš nápad, že se při projížďce lesem na kolech podíváme po houbách, byl stěží realizovatelný. Martin zkoušel kličkovat mezi kmeny stromů, přičemž hlavou strhával pavučiny a také několikrát s kolem spadnul. A při jízdě zpátky na chatu jen suše zkonstatoval, že ztratil někde tašku, co mu dala babička. A ta mu samozřejmě také pěkně vynadala. Naše další výprava na houby probíhala už klasicky pěšky. Mé tušení, že najdeme"Houby", se začalo záhy naplňovat. To už Martin mlátil vztekle klackem do každého stromu, kolem něhož prošel. A já jsem brzo ztratil chuť k jakémukoliv hledání. Záhy mi však bylo divné, že neslyším nadávání Martina a ani rány klacku do stromů. Brzo jsem ho spatřil, jak stojí s klackem v rukách a upřeně hledí do země. Přišel jsem k němu a uviděl jsem, že strká konec klacku do vosího hnízda. Zařval jsem na něho, že se zbláznil. A on mi odpověděl větou, která by se mohla tesat: „Už tam bzučí." A tak jsem ho nakopnul a v běhu jsem to ještě několikrát zopakoval. Že se vosy nevyrojily, bylo pro nás obrovským štěstím. A tak skončilo naše houbaření.

| insolitus