Brouzdej.cz

Výlet na kolech

V minulosti jsem dost jezdil na kole, hlavně v Povltaví a Posázaví. Vzpomínám si na jeden výlet, který jsem před lety podnikl s kamarády k Vltavě. Určitě by to byl normální výlet, kdyby se ho nezúčastnil Martin. Ti co četli můj příspěvek o návštěvě letního kina, tak vědí, jaký rozruch Martin dokáže způsobit o)))

Že se výletu na kolech zúčastní i Martin, nás s Erikem děsilo. Už předem nám bylo jasné, že se může stát cokoliv. Už jen jeho kolo, u něhož se těžko odhadovalo, kdy bylo vyrobeno, působilo dojmem, že se musí rozpadnout. Na řidítkách měl něco, co kdysi bylo zvonkem, sedadlo bylo roztrhané a mnohokráte černou izolepou slepované. A jak si vzpomínám, občas mu spadlo a on to zjistil teprve, když si sedl na tyč. Blatníky vůbec neměl, což mělo za následky, že se často vrátil na chatu mokrý a špinavý. Co se týče drátů v kolech, tak nejeden chyběl. Martin totiž s oblibou uvolněné dráty vyrvával. A o šlapkách se dalo říct, že zažily strhnutí závitů.
Nedlouho po obědě, jsme vyrazili směrem k Vltavě. Martin jako tradičně nasadil rychlé tempo, zvláště když se jelo z kopce. A protože mu kolo brzdilo všelijak, tak jsme náhle spatřili Martina rozpláclého ve trávě u rybníka. S úsměvem na nás křičel, že málem do něho spadl, načež tahal kolo z vysoké trávy, co byla u okraje rybníka. Hned jsme si uvědomili, že až se dostaneme k Vltavě, tak hrozilo, že do ní spadne.
Po silnici, jel Martin střídavě po stranách i prostředkem a také se nedržel řídítek. Křičeli jsme na něho, aby tohohle nechal, přičemž nám stávaly na hlavě vlasy a také cyklistické helmy. K dovršení všeho ho najednou napadlo, jak on říkal-vyzkoušet terénní vlastnosti svého kola. A najednou byl s kolem mimo silnici. Samozřejmě, že jeho jízda po polích a hromadách ledasčeho nemohla skončit jinak, než několika pády.
Zanedlouho jsme dojeli k mostu přes Vltavu. U něho se nám opět zježily vlasy a nadzvedly helmy. Martin se někde dozvěděl, že jistý blázen přejel mostní oblouk na motorce a on začal uvažovat o tom, že to zkusí s kolem. Díky nám zůstalo jen u jeho šíleného nápadu. Pak jsme přejeli most a namířili si to silnicí, která klikatě stoupala lesem. Zde Martin, jak se dalo čekat, už rychlý nebyl. Brzo kolo vedl a z nějakého důvodu nadával řidičům projíždějících aut. Asi jim záviděl motory. Díky němu nám trvalo dlouho, než jsme ten kopec vyjeli. Pak se naštěstí jelo z kopce, což bylo opět něco pro Martina. Fascinovala nás jeho odvaha rozjet to jeho kolo takovou velkou rychlostí. Děsili jsme se, že mu upadne přední nebo zadní kolo, či obě najednou. To se naštěstí nestalo, ale náhle nám neuniklo to, že si levou rukou přidržuje sedadlo. Brzo na kole stál, a zatímco pravou rukou svíral řídítka, tak v levé držel sedadlo. A to byl nezapomenutelný pohled.
Naším cílem byl začátek Povltavské stezky, která začínala nedaleko slapské přehrady. Mne s Erikem trochu zarazila cedule, na niž bylo napsáno, že absolvování Povltavské stezky je jen na vlastní nebezpečí a že tu v minulosti zahynulo několik cyklistů. Martinovi tohle však bylo zcela jedno a pořádně šlápl do pedálů, načež nám záhy zmizel z dohledu na klikaté lesní pěšině. Marně jsme na něho křičeli, aby nejezdil rychle a počkal na nás. Netrvalo nám dlouho a dojeli jsme na nevelkou mýtinu. Erik nadával, že se Martin zbláznil a že se někde vytříská. K našemu úžasu se z porostu vedle cesty ozvalo hlučné praskání a také jeho hlas, což mohlo znamenat jen jedno. Po chvíli se objevil Martin a s úsměvem nám sdělil, že trochu sjel z cesty. Oba jsme mu vynadali, aby přestal blbnout. Na nějaký čas se zklidnil a už to vypadalo, že povltavskou stezku projedeme nebo spíše projdeme v klidu. Ale Martin za čas přestal dbát na naše rady, aby kolo na některých úsecích vedl. Na Povltavské stezce jsou dva krátké tunely a do obou za hulákání Martin na kole vjel velkou rychlostí. První projel bez potíží, ale z druhého se náhle ozvalo velké množství nadávek, načež se nám naskytl pohled na to, jak leží rozplácnutý přes kolo. To však nebyl jeho poslední pád.
Na jednom rovném a delším úseku Martin hbitě nasedl na kolo a rozjel se velkou rychlostí. Křičeli jsme na něho, aby nejel rychle. Ale marně. Se zlým tušením jsem jel za ním, a co se stalo vzápětí, si živě pamatuji dodnes. Uprostřed cesty ze země vyčníval nevelký kamenný podstavec a Martin na něho najel předním kolem. V tu chvíli vykřikl sprosté slovo začínající na P, přičemž ztratil rovnováhu a náhle se skácel k okraji cesty. Vzápětí jsem ke svému zděšení sledoval, jak padá i s kolem strání svažující se do řeky. Poté se ozvalo mohutné šplouchnutí, po němž zůstal sedět ve vodě. Hned křičel, že je v pohodě, přičemž vytáhl umělohmotnou láhev a začal pít. Takhle ho vyfotil pohotově Erik a tahle fotka nám pokaždé připomněla jeho pád. Následky na něm byly znát na první pohled. Boule na hlavě, rozervané tričko, roztrhané kalhoty a spousta odřenin na těle. Kolo nedopadlo o mnoho lépe. Přední kolo nemělo daleko do osmičky a několik drátů hned Martin vyrval. Na sedadle zela velká díra, kterou pak na chatě opět zalepil černou izolepou.
I když pád vypadal příšerně, tak on vyvázl velmi dobře. Pak už Martin všude na Povltavské stezce kolo vedl a asi po půl hodině zjistil, že nemá sluneční brýle. A hned se chtěl vrátit na ono místo, ale to jsme mu rozmluvili. K našemu překvapení však Martinovi brzo otrnulo a na silnici kolo rozjel. Marně jsme na něho křičeli, že si kolo ještě více zničí.
Když ho takhle uviděla jeho babička, tak spráskla ruce a málem dostala infarkt. Martin jí s úsměvem sdělil, že se jen trochu otřel o strom a už plánoval další trasu na výlet s koly. A nám se v ten den naposledy zježily vlasy a zvedly helmy při pomyšlení dalšího výletu na kolech s ním.

| insolitus