Brouzdej.cz

Když se zazvoní na adresáty

Při doručování se opravdu dá zažít ledacos, o čemž jsem se za ta léta v uniformě pošty přesvědčil o)))

Mnohdy už po zazvonění na zvonek se začaly dít pozoruhodné věci. Jednou se z mluvítka ozvala následující hláška: „Tady orel, tady orel. Kdo je dole? Přepínám!“
V prvním okamžiku jsem byl překvapen a zíral jsem nevěřícně na mluvítko, ale pak mne napadlo odpovědět podobným stylem.
„Tady pošta, tady pošta. Kdo je nahoře? Přepínám!“ řekl jsem a v mluvítku zavládlo na několik vteřin ticho. Pak se rozezvučel bzučák od dveří a po vyběhnutí do prvního patra na mne zkoprněle hleděl muž. Tak jsem mu řekl, že to bylo od něho dost originální a oba jsme se rozesmáli.
Jednou jsem zazvonil na naprasknutý zvonek, který se i přes můj lehký dotek rozpadl na několik částí. Z něho pak zbyl jen plíšek, na který se už dalo zvonit bez problémů. Za chvíli vykoukl z jednoho okna jakýsi muž, který se hned rozkřikl na celou ulici, kdo že to zvoní jak na lesy. Tak jsem mu oznámil, že tím dotyčným jsem já a moje sdělení, že má rozbitý zvonek, na něho zapůsobilo. Rozkřikl se a za chvíli rozeřvaný seběhl dolů, přičemž divoce šermoval se šroubovákem v ruce. Když jsem mu vysvětlil, že měl nakřápnutý zvonek, tak spustil takový příval nadávek, že by mu mohl ledasjaký dlaždič závidět. Pak se vrhl na zem, sesbíral všechny kusy zvonku, načež se je snažil za pomoci šroubováku dát dohromady. To se mu samozřejmě nedařilo a ony části se k jeho stupňujícímu vzteku ocitly opět na zemi. Nehodlal to vzdát a zkoušel za zuřivých pohybů šroubováku zvonek opravit. Chvíli jsem ho užasle pozoroval, přičemž mi jeho počínání připomínalo scénku z nějaké bláznivé komedie.
„Kterej blbec tam zvoní!?“ rozkřikla se jeho manželka, která se vyklonila z okna.
„To jsem já! Nějakej blbec nám rozflákal zvonek!“ odpověděl jí, načež vztekle všechny kousky zvonku zahodil, rozdupal je botami a za nadávání zmizel v domě.
Další humornou historku jsem zažil po zazvonění na jistého adresáta. Ten vykoukl z okna ve druhém patře a rozkřikl se tázavě na celou ulici, proč na něho zvoním. Hned jsem mu sdělil, že je to kvůli tomu, že mám pro něho zásilku na dobírku. Pohotově mi odpověděl výkřikem, že je to nějaký omyl. Tak jsem mu hlasitě přečetl jméno adresáta na balíku, které se samozřejmě shodovalo s jeho. On chvíli zkoprněle zíral a vypadal, jakoby mu právě ulétly včely. Když se konečně vzpamatoval, tak se ulicí rozlehl tázavý výkřik, co ta zásilka obsahuje. A protože nemám rentgenové oči a ani ze zvědavosti jsem zásilku na poště nerozbalil, tak má odpověď zněla, že nemám zdání, co mu kdo posílá. Opět se užasle na mne zadíval, jako kdyby mi nevěřil, že o obsahu zásilky nic nevím. Poté následoval typický dotaz, kdo že mu to posílá, a po mé odpovědi otevřel užasle ústa dokořán, což vypadalo dost komicky. Měl jsem obavu, aby mu do těch úst nevlétla nějaká moucha, ale to se nestalo. Když se zase vzpamatoval z překvapení, tak vykřikl, abych mu dal oznámení do schránky. Hned jsem mu sdělil, že je dům zamčený a nemám od něho klíč. Zase chvíli zíral jako puk a poté se rozkřikl, že dolu nepůjde. Moje zkonstatování, že v tom případě nebude mít oznámení ve schránce, ho dost překvapilo a koukal na mne nechápavě. Zřejmě si myslel, že jsem pošťák, co dokáže procházet zavřenými dveřmi. Potom dostal nápad, že mi hodí klíč a já mu do schránky vhodím oznámení i s tím klíčem. A tak za chvíli dopadl na chodník klíč. Sotva jsem jej však sebral a namířil si to ke vchodovým dveřím, tak opět hlasitě zahulákal. To co křičel mne přivedlo v úžas, protože se náhle rozhodl, že tu zásilku nechce a chtěl, abych jí poslal nazpátek. Vrcholem všeho bylo, když chtěl po mně, abych mu klíč hodil zpátky do okna. Tudíž jsem jej začal házet. Na poprvé klíč dopadl na zavřené okno vedle otevřeného okna, kde on byl vykloněný. V ten moment to vypadalo, že vypadne na ulici, jak se snažil klíč zachytit. On totiž chvíli ve vykloněné poloze všelijak mával rukama, načež zůstal s užaslým výrazem stát v okně. Pak následoval můj další pokus. Klíč se mihl velkým obloukem směrem k oknu, přičemž jsem postřehl, jak muž udělal podivný pohyb. Při něm se praštil o rám otevřeného okna, což doprovázel výkřik a klíč mezitím opět dopadl na ulici. Jeho pohled mluvil za vše, načež mi začal radit, jak mám házet. Při dalším hodu klíč zasáhl zeď nad oknem a on se s vyděšeným výrazem v okně skrčil. Tentokráte však klíč nedopadl zpátky na ulici, ale zůstal nějakým řízením osudu ležet na vrchu ozdobného ornamentu, co byl na zdi domu. Muž nechápavě na klíč hleděl a ten se náhle dal do pohybu, načež vzápětí dopadl na chodník. Poté se z okna ozval výkřik a za okamžik on vyběhl nasupený na ulici. Všeobecně si zanadával a s klíčem zase odpochodoval zpátky do domu. A já jsem se začal modlit, abych už nikdy nemusel na tohohle muže zvonit.

| insolitus