Brouzdej.cz

Na žížkovské věži

Tak jsem jednoho večera s přítelkyní zašel na žižkovskou vyhlídkovou věž. A bylo veselo o)))

To jsem se takhle jednou pozdě večer toulal s přítelkyní Prahou, když mou pozornost upoutala nedaleká žižkovská věž. Tak jsem hned Ivetě sdělil, že bychom se na ní mohli podívat. Ta jen zakoulela očima, protože díky mně poznala kdejakou věž v Praze i v mnoha jiných městech. Poté mi sdělila, že lézt na věž, když je tma může napadnout jen mne. Hned jsem oponoval, že v tuhle dobu to může mít své kouzlo. Ona mi zase vehementně tvrdila, že věž bude určitě zavřena. Byl jsem všemi dvaceti pro, abychom se přesvědčili o tom, zda je otevřená. Po delší diskuzi, během níž mi neunikla hláška, že bych byl schopný lézt na věž i v mlze nebo na takovou věž, co směřuje do podzemí, jsme došli před vchod. K mé radosti a k Ivetině neradosti bylo otevřeno. Okamžitě mi sdělila, že pokud bude vstupné drahé, tak nikam nejde. Pohotově jsem jí ujistil, že zaplatím i za ní.
V pokladně se nacházela jakási pani, co tloukla špačky a my jsme na ní chvíli hleděli a netroufali jsme si jí vzbudit. Po našem opakovaném zakašlání vytřeštila oči a začala na nás mluvit jazykem, který rozhodně nebyl naší mateřštinou. Já však hned promluvil a díky tomu věděla s kým má tu čest. Iveta mi už zachmuřeným výrazem sdělovala cenu vstupného. A ta byla v té době 60 korun. Nezbylo mi tedy nic jiného, než obětovat 120 korun a snažit se nevnímat výraz ve tváři přítelkyně. Po zaplacení jsme si to hned namířili ke dveřím výtahu. V jeho kabině k mému překvapení byla velmi sympatická dívka, která výtah ovládala. Když se tedy na nás tak usmívala, tak jsem se také usmál. A hned jsem se dal do řeči. Současně mi v zrcadlech, co byla na stěnách kabiny, neunikl vražedný pohled Ivety. V jednu chvíli to vypadalo, že její pohled roztříští zrcadla a výtah nikam nedojede.
Ve vyhlídkových prostorách k našemu překvapení vůbec nikdo nebyl. Asi jsme opravdu v tu chvíli byly jedinými blázny, kteří se rozhodli dívat na osvětlenou Prahu z výšky mnoha desítek a desítek metrů. Vyhlídka to však byla moc hezká. Byla jasná noc a tisíce rozzářených světel hluboko pod námi navozovaly zvláštní atmosféru. Přítelkyně kousavě poznamenala podle plánků, co bychom mohli všechno vidět, kdyby byl den. Na to jsem opáčil, že sem někdy můžeme přijít během dne. Její pohled hovořil za vše, načež jsem zmlknul, aby náhodou opravdu vyhlídková kabina nezažila metání blesků v jejím podání.
Když už jsme se nabažili výhledu na noční Prahu z ptačí perspektivy, tak pozornost Ivety upoutaly rozevřené dveře před výtahem. Nenapadlo jí nic jiného, než se je pokusit zavřít, ale to se jí nepodařilo. A tak jsem se o to pokusil já-a úspěšně. A to byla chyba, protože k mému překvapení zavřené dveře nešly otevřít. Plynuly minuty a já jsem podstupoval zápas s dveřmi. Přítelkyně si neodpustila komentáře, načež jsem jí vytočil hláškou, že možná budeme nuceni zde přenocovat. Její reakce byla dost prudká a mne přinutila ještě ke většímu snažení. To vyvrcholilo tím, že jsem se v kolmé poloze nohami zapřel o dveře. V tu chvíli jsem se zděsil při pomyšlení, že mě snímá bezpečnostní kamera. Musel to být na mne určitě šílený pohled a asi nikdo tohle ještě u těch dveří nepředváděl. Ani tahle poloha mi však k otevření nepomohla, ale nakonec se mi dveře podařilo otevřít. A tak skončila naše návštěva žižkovské věže. Zároveň přítelkyně zkonstatovala, že kam přijdu, tak tam se musí něco dít. A měla pravdu.

| insolitus