Brouzdej.cz

Má muzejní noc

Tak jsem zase po roce vyrazil na Muzejní noc o)))

Po zkušenostech z minulého roku jsem tušil, že bude mnohdy poněkud lidnatě. Ale tentokráte jsem nevyrazil sám, ale se sestrou a jejím klukem. Naše první kroky vedly na Vyšehrad, k němuž se hrnuly zástupy lidí, což znamenalo, že asi nebudeme jediný, kteří hodlají jít do katakomb. Na vyšehradském hřbitově bylo dost živo a hradby připomínaly počtem lidí pěší zóny. Naše pozornost se samozřejmě zaměřila na katakomby a po symbolickém jednokorunovém vstupném jsme vešli do útrob hradeb.
Umělé osvícené chodby mne přivedly na myšlenku, jak by asi reagovali návštěvníci, kdyby náhle zhaslo světlo. Nikde jsem však žádný vypínač neviděl, a tak se žádný můj recesistický čin nekonal. Netrvalo to dlouho a došli jsme do místnosti, v níž se nacházely originální sochy z Karlova mostu. Nasvícené vypadaly zvláštně. Naší pozornost však upoutala dvojice mužů v historických kostýmech, která předváděla různé kejkle s pochodněmi. Raději jsem se moc k nim nepřibližoval, abych náhodou neměl co do činění se svým hořícím oblečením.
Pak následovala prohlídka ostatních části katakomb. Díky neúplnému osvětlení občas někdo do někoho vrazil a nebo přepadl přes vozík, jenž stál v jedné z chodeb. Já jsem nebyl výjimkou a po klopýtnutí o vozík jsem předvedl let v plavmo, po němž jsem měl pocit rozplácnutosti.
Z Vyšehradu jsme si to namířili k Vltavě, kde se nachází muzeum o zaniklém Podskalí a voroplavbě. Cedulka u vchodu oznamovala, že vstup je za 1 korunu. Napadlo mě, že bych tam mohl připsat šikovně ještě nulu. Určitě by se mnozí návštěvníci nachytali, přičemž bych se mohl u vchodu vydávat za výběrčího vstupného a možná bych si i něco málo vydělal. Sestře se při prohlídce muzea zachtělo zajít na parník, ale protože neprobíhala Parníková noc, tak jsme se vypravili na Pražský hrad.
Dav lidí u zastávky, na kterou přijížděly autobusy, jenž rozvážely návštěvníky do všech pražských muzei, dával tušit, že to bude při nastupování boj. A ten vskutku po přijetí jednoho autobusu nastal. Vše se odehrávalo ve stylu: Kdo nastoupí, ten vyhraje. Už dlouho jsem nezažil, tak narvaný autobus, jemuž nešly ani zavřít dveře. A vůbec mne netěšila ta skutečnost, že v jedněch dveřích se nalézám já. Když se konečně řidiči podařilo zavřít dveře, tak jsem si počal připadat jako sardinka v plechové krabici na čtyřech kolech. Někteří cestující neztráceli humor a mluvili o tom, že se bude možná vystupovat za jízdy v zatáčkách. Měl jsem takové tušení, že jsou v očekávání toho, že se to stane mně.
Před Pražský hrad jsme všichni naštěstí dojeli. Mnozí sice ve stavu umačkanosti a podupaných nohou, ale všichni vzali prohlídku prostor Pražského hradu útokem. Nasvícená katedrála Svatého Víta lákala mnohé k fotografování. Sestra měla fotoaparát, ale neměla pod něho stativ. A tak jsem zalehl na dlažbu, postavil jsem fotoaparát do kolmé polohy a fotil. Mnoha lidem má poloha při fotografování neunikla a zřejmě si mysleli své. Prohlídka byla opravdu zajímavá. Mou pozornost hlavně zaujaly nevybuchlé pruské dělové koule. U nich bylo psáno, že ještě obsahují střelný prach. A protože na jedné z nich se nacházel doutnák, tak jsem přemýšlel, jestli by jeho zapálení mělo nějaké následky. Ale jelikož se mi nechtělo riskovat výbuch, jenž by byl asi nápadný, tak k zapálení doutnáku nedošlo.
Cesta domů autobusem se podobala té jízdě na Pražský hrad. Stál jsem na špičkách, asi na něčích nohách a někdo zase stál na mých. V zatáčkách jsem měl pocit, že hrozí hromadné vystupování cestujících, ale k němu docházelo naštěstí jen ve stanicích. A tak bohatší o kulturní i nekulturní zážitky jsem dorazil domu. A o příští Muzejní noci opět vzhůru do nočních muzeí a přecpaných dopravních prostředků o)))

| insolitus