Brouzdej.cz

Když leje a leje

Jsou zaměstnání, která se vykonávají denně za každého počasí. A takový vydatný déšť není ničím příjemným.

Ráno mě probudilo něco, co připomínalo ťukání mnoha malých kladívek. A následný letmý pohled z okna dával tušit, že za zvuk může hustý déšť. Zároveň mi došlo, že se mi to bohužel nezdá. Tohle zjištění mne vůbec nepotěšilo, jelikož jsem vytušil, že v práci pěkně zmoknu. Marně jsem si snažil namluvit, že není pátek, ale sobota. Představa promočené poštovní uniformy, v niž budu vypadat jako pošťácký vodník, mne nikterak na náladě nepřidala. Hned jsem si vzpomněl, že někde ve skříni mám poštovní pláštěnku. Tu jsem si však zkoušel jen jednou a v zrcadle jsem se málem nepoznal. Protože jsem v ní vypadal jako člen protichemické jednotky. A rozhodně mi bylo proti mysli se v ní oděný vydat do práce, aby v autobusu a metru cestující na mne hleděli jako na nějakého pláštěnkového blázna.
Po příchodu na poštu jsem bohužel hned potkal vedoucí. Ta byla jako tradičně příjemná, jak ta činže. Pak se rozkřikla, že do šaten natekla voda. A vypadalo to, že se o tom možná přesvědčila na vlastní nohy. Já jen zalitoval, že nemá vytopenou kancelář.
A pršelo pořád. Nechápal jsem některé své kolegy, že přišli do práce v kraťasech a tričkách. Vypadalo to, jako když si neuvědomují, že lije. Jejich optimismus, že brzo přestane, byl dost naivní. A protože lilo stále, tak výrazy jejich obličejů hovořily za vše. Já si přitom vzpomněl na začátek jedné říkanky, která se dala upravit do pošťácké verze:
Prší, prší, jen se leje, kampak pošťáku se zásilkami pojedeš. Pojedu na poštu, na doručování se vykašlu.
Rozvážení zásilek nebylo vůbec příjemné. Listy sjetiny brzy byly mokré takovým způsobem, že se na ně vůbec nedalo psát. Chodníky a ulice byly plné louží a já jsem při vkročení do jedné zjistil, že se v ní skrývá velká prohlubeň. A tak vnitřek boty zažil potopu. To už samozřejmě má uniforma nasákla vodu, přičemž mi nekapala voda ze šosu, ale z kšiltu kšiltovky. Ta také samozřejmě byla promočena a na hlavě mi dost ztěžkla. Jako tradičně někteří lidé, pro něž jsem měl zásilky, se při pohledu na mne ptali, jestli venku ještě tak hodně prší. Nato se dalo jedině odpovědět, že neprší, ale padají proudy vody.
Za neustávajícího deště jsem ke své neradosti musel dotáhnout velký a těžký pytel do jednoho obchodu s květinami. Při snaze si jej hodit přes rameno mi z ruky vypadly desky, v níž byly listy sjetiny. A jako naschvál se ocitly ve velké louži. V několika málo vteřinách se nad nimi zavřela voda louže a já jsem je začal lovit. Několik lidí mě užasle pozorovalo a asi si myslelo, že mi pořádně káplo na maják. Lovení proběhlo úspěšně, načež jsem vrávoravou chůzi šel s pytlem hozeným přes rameno. Přitom mne napadla dětská říkanka, která se dala poupravit: Jedna dvě, pošťák jde, nese pytel hlíny.
Zanedlouho se mi podařilo dojít ke vchodu obchodu, v němž jsem však díky velikosti pytle uvázl. Prodavačky se na mne užasle zadívaly, zatímco já jsem málem zvětšil vchod. Pak asi ženy nevěřily svým očím, když uviděly čerstvě v kaluži vykoupanou sjetinu.
Za nějaký čas jsem došel k přesvědčení, že už snad více nemůžu být mokrý, ale v tom jsem se zmýlil. Při vystupování z dodávky mi v louži podjela noha, načež se mi podařilo předvést pohyb, při němž jdou nohy prudce od sebe. A náhle jsem byl totálně mokrý od chodidel výše.
Na poště při vyúčtování jsem pak musel vysvětlovat, proč má sjetina na rozdíl od sjetin jiných pošťáků je zahnědlá, roztrhaná a všelijak pokroucená. Inu nebýt toho lijáku a mé nešikovnosti, tak by k tomu nedošlo.

| insolitus