Brouzdej.cz

Anglie - 2. den

Po opravdu dlouhé době se vracím k mému seriálu o cestě do Anglie. Sice už je to opravdu dlouhá doba, ale pořád to mám v dobré paměti, a tak se s vámi chci podělit o další zážitky (hlavně po ohlasech, kdy se ptáte, kdy bude pokračování). Druhý den jsme trajektem přejeli La Manche z Callais do Doveru, navštívili Dover, Canterburry a Leeds Castle.

Po příjezdu do Callais jsme si chvilku počkali, než jsme na trajekt mohli najet, ale zase tak dlouho to netrvalo. Po najetí jsme byli vyhnáni z autobusu (obvyklá procedura, cesta trajektem se nikdy netráví v autě/autobuse) a byly jsme poučeni o tom, že si máme pamatovat barvu a číslo paluby (abychom se přece neztratili :-))). Tuším, že jsme se nalodili v 6h ráno. Cestu jsme trávili každý jinak - někdo spal na sedačkách po noci v autobuse, jiní obráželi obchody, někdo se jen tak potuloval a taky jsme hodně času strávili na palubě venku a dívali se na moře (poletovalo hodně racků a taky jsme vyhlíželi pevninu - ne, že bychom měli mořskou nemoc, ale hodně lidí má radši přece jen pevnou půdu pod nohama).

Když jsme se vylodili, poznali jsme hned jednu tvář Anglie a to, že jsme jeli po levé straně vozovky - byl to nezvyk, ale po čase jsme si zvykli a ani tomu nevěnovali pozornost (taky obdivuju řidiče, kteří jeli opravdu profesionálni i později v samém centru Londýna). Jako první bod naší cesty byla pláž v Doveru, kde jsme se prošli a odvážnější smočili i nohy v moři (zas tak studené nebylo). Nasbírali jsme si na oblázkové pláži kamínky jako suvenýry a pokračovali směrem k hradu.



Bohužel byl zavřený, takže jsme se nemohli podívat dovnitř, ale i zvenku působil impozantním dojmem a když srovnám hrady u nás a hrady v Anglii, tak je to úplně něco jiného - jiný styl a jiná atmosféra. Pak jsme zase nasedli do autobusu a vyrazili směr Canterburry - cílem byla hlavně Canterburská katedrála. Určitě jste slyšeli či snad četli Canterrburské povídky od Geoffreyho Chaucera. Prošli jsme si celé město, protože jsme měli dostatek času - prohlídku katedrály jsme měli na předem určenou desátou hodinu. Viděli jsme starou nemocnici a pak už někteří provedli při rozchodu první nákupy. Katedrála zevnitř byla ještě nádhernější než zvenku a dýchla tu na nás středověká atmosféra kostelů. Než jsme katedrálu prošli, trvalo nám to skoro celou věčnost, protože je opravdu rozlehlá, ale užili jsme si to. Dalším bodem cesty byl Leeds Castle - čekal nás tu opravdu rozlehlý areál s hradem, rybníkem a potoky, bludištěm, zahradami a všemožnými zvířaty.

Funguje to tak, že si koupíte lístek, oni Vás pustí do areálu a pak si už děláte co chcete (tedy samozřejmě v jistých mezích). Rozdělili jsme se do menších skupinek, podle toho, kam kdo chtěl jít a vydali se na cestu. Někteří použili vláček pro rychlejší cestu do středu areálu, ale my jsme si prošli cestičkami okolo rybníku. Jako první bod cesty jsme si vytyčili hrad. Prohlídka je bez průvodce, kdy si vezmete kartu napsanou v jazyce, kterému rozumíte (čeština tam nebyla, tak jsme využili angličtiny ;-))) a pak si čtete v místnostech co se k nim váže. Uvnitř to bylo nádherný, to snad ani nemá cenu popisovat, když to nemůžete vidět (samozřejmě, že platil zákaz fota). Po prohlídce hradu jsme se zašli podívat do muzea psích obojků, což byl docela zajímavý zážitek (jeden tlustý obojek ze skla, druhý z takovými ostrými bodlinami ...). Dále jsme měli na programu bludiště - je vysázené ze živého plotu a uprostřed je pahorek, k kterému musíte najít cestu a pak můžete radit ostatním, kam mají jít (jestli špatně nebo dobře je jen na vás). Z vyvýšeniny vede cesta "podzemím" okolo studánky s malým vodopádem ven a můžete celou cestu absolvovat znova (na první pokus jsme se celkem zamotali ale na druhý a na třetí už to bylo v pohodě). Cestou zpět jsme se zastavili u voliér s všemožnými ptáky (hodně papoušků atd.) a pak už jen čekali na dobu srazu u autobusu, abychom se mohli vypravit na závěrečnou trasu druhého dne - směr Londýn.



Když budu mluvit za sebe, měla jsem velmi smíšené pocity - co čekat od ubytování v anglické rodině, o které vůbec nic nevím a oni neví nic o mě? Jak se mám chovat? A tisíc dalších otázek, na které jsem zatím neznala odpověď, ale nakonec jsem usoudila, že bude lepší nechat to koňovi, který má větší hlavu :-)) Měli jsme dojet na jedno parkoviště na kraji Londýna, ale protože z druhé strany byl Mc´Donald (či nějaký jiný Fast Food), který čekal dodávku zboží vylítla na nás uječená tlustší žena, že máme ihned odjet, tak jsme si sbalili autobus a postavili to na silnici. Už se blížila sedmá hodina, kdy měly přijet rodiny a všichni byli nervóznější. Bylo by lepší odjet jako první nebo někde uprostřed? Co když na nás zapomněli a nepřijedou pro nás? Autobus se pomalu vylidňoval až nakonec zaznělo, že i pro nás s kamarádkou někdo přijel. Lapli jsme tašky a s vědomím, že nemáme podávat ruce, protože se to v Anglii nedělá, přistupovali blíže k jednomu pánovi. Jaké bylo naše překvapení, když řekl "Hi, I´m Peter" a podal nám ruku ... Tak jsme mu podali ruku a představili se, naházeli věci do auta a usedli na zadní sedadlo. Po cestě se nás ptal jak se máme a jaká byla cesta tak jsme se trošku osmělili a začali si s ním povídat. Cesta "domů" trvala asi tak patnáct minut. Přijeli jsme na Summer Close, zaparkovali auto na parkovišti a asi tak padesát metrů ušli pěšky. Pak jsme se zastavili u takového menšího domku (vlastně všechny rodinný domky v Anglii jsou malý) a vešli dovnitř. Tam už čekala celá rodinka, která se skládala z mamky Suzan, holčičky ehm ... její jméno jsme nikdy neslyšeli dobře a pak jsme se už nezeptali a malého černého chlapečka Tylera, který se nám věnoval nejvíc a ukazoval nám i jak umí hrát fotbal. My jsme se ale po cestě autobusem a po celodenním výletě těšili na odpočinek, takže jsme předali rodině bonboniéru a usadili se ke stolu čekat na večeři. Vařil Peter a měli jsme hranolky s rybou a fazolovou omáčkou + pravý anglický čaj. Pověsti o tom, že se v Anglii nenajíte nedostály pravdy, protože jídlo bylo chutné a kdybychom nebyli tak hladoví, tak bychom toho tolik nesnědli. Po večeři jsme se odebrali do pokoje, který jsme ukradli malému Tylerovi, převlékli se, udělali menší hygienu a vlezli do postele. Hodně se nám ulevilo. Pak ještě přišla Suzan, kdy chceme ráno vstávat a my už ulehli k pokojnému spánku.



TO BE CONTINUED aneb 3. den někdy příště (můžete se těšit na Londýn ;-)

| Darmy