Brouzdej.cz

Slohovka2

Takže jak sem slíbila, plním své přání a uveřejňuji další část slohovky. Abych ale řekla pravdu - nějak se mi to nezdá. Nevím, čím to je, ale došly mě nápady. No nic - tady to je, ale není zaručeno, že se to ještě nezmění :) Možná docela změním zatím poslední část ... :) Aktualizace: Začíná se mi to líbit :) a přibyl závěr + nadpis

Inspektor Šikula zasahuje

Za šeravého podzimního večera spolu rozmlouvají inspektor Šikula a jeho pomocník Pajdal ve svém podzemním úkrytu pod Buckinghamským palácem.

„Konečně jsme ten případ dořešili, Pajdale.“ „Ano inspektore, bylo na čase.“ „Už jsem si myslel, že toto bude můj první případ, kterému nepřijdu na kloub, ale nakonec dopadlo vše dobře a můžeme si oddychnout.“ „Víte pane, opravdu jsem vůbec nepodezříval zahradníka! I když je pravda, že s tou svou nenápadností byl už trochu nápadný!“ „Toto se vám opravdu povedlo, Pajdale! Cha, cha, cha …“ „To víte inspektore – mě toto sychravé anglické podzimní počasí moc nesvědčí, a tak se snažím překonat toto škaredé období vtipem.“ „Jen pokračujte, jde Vám to skvěle!“

Abychom objasnili situaci, musíme se vrátit asi o 5 měsíců nazpět v čase, kdy byla zavražděna následnice anglického trůnu – Žaneta Toaleta II. První podezření padlo na jejího mladšího bratra Alexandra III., který je jako následník trůnu druhý v pořadí.

„Takže, Alexandre – co nám povíte k tomu, že byla zavražděna vaše sestra? Máme pádný důvod k tomu, abychom podezřívali Vás. Hodně byste tím získal!“ vypálil zostra na Alexandra inspektor Šikula. „Já, já ….. já jsem OPRAVDU nevinný!“ vykoktal ze sebe Alexandr a zrudl v obličeji. „To je vše, co nám k tomu řeknete? Musím Vám říct, Alexandre, že je to velmi chabá obhajoba na muže Vašeho formátu!“ pokračoval inspektor. „Na místě činu jsme našli lovecký nůž, kterým byla zavražděna Vaše sestra, když zrovna surfovala po internetu a hledala podklady pro svůj projev ke korunovaci,“ vložil se do rozhovoru Pajdal, „a to není vše – na noži byly vaše otisky prstů!“ „Podívejte.“ řekl Šikula a podával Alexandrovi lovecký nůž v igelitovém sáčku. Alexandr zvedl hlavu, podíval se na nůž a odvětil: „Ten nůž znám - takový používá služebnictvo, tedy hlavně zahradníci a lovci. A na tu dobu mám alibi.“ „No vida – objevují se nové skutečnosti. Takže máte osobu, která vám může dosvědčit, že jste v tu dobu nemohl vraždit. Chápu dobře?“ „Ano, ale ta dotyčná osoba nemůže svědčit!“ „Proč?!“ „Víte, rodina by nepřijala za moji ženu obyčejnou prodavačku v Tescu … To je vše, co Vám můžu říct … Prosím, věřte mi! Já to opravdu nebyl … Nechci být králem. Raději bych byl obyčejným chlápkem, kterého má ráda jedna dívka a on má rád ji. Netoužím po slávě a velkých rozhodnutích. A svoji sestru jsem měl moc rád! Nezbývá mi, než vás poprosit o důvěru a zároveň mlčenlivost …“ „Dobře, uvidím, co se s tím dá udělat. Prozatím vám budu věřit. Ale nemáme podezření na kohokoliv jiného. Nevíte o nějakých sestřiných nepřátelích? Nebo prostě o někom, kdo by měl důvod vaši sestru zavraždit?“ „To opravdu netuším. Mohl to být kdokoliv. Možná i někdo ze služebnictva, protože sestra na ně kladla někdy až příliš vysoké nároky … Služebnictvo ji nikdy nemělo v lásce, ale že by to došlo až tak daleko … Tomu moc nevěřím.“ zamýšlel se Alexandr. „Takže my půjdeme, viď Pajdale? Zatím to je vše. Doufám, že pokud budu potřebovat odpovědi na nějaké otázky, tak mi budete k dispozici.“ „Jistě inspektore,“ odpovídal Alexandr podávaje vizitku, „a kdyby to bylo velice důležité, můžete volat i na mobil či použít ICQ.“ „Děkuji. Zatím nashle. A nemusím vám tedy připomínat, že nemáte odjíždět ze země, ne?“ „To je samozřejmá věc. Nashle!“ Alexandr zavřel za Šikulou i Pajdalem dveře a docela si oddychl. Vyvázl z toho dobře – nebylo na něm již podezření a jeho tajemství zůstalo tajemstvím.

Jenom co Šikula s Pajdalem opustili Alexandra, zazvonil Šikulovi mobil. „Ano. Jistě. Chápu. Hned mě informujte. Jistě. Zatím.“ „Co se stalo?“ ptal se pohotově Pajdal. Šikula nereagoval – bylo vidět, že zazvonění mobilu ho vyvedlo z míry. Nebývalo u něj zvykem, aby nebyl koncentrovaný. „Inspektore?“ „Ano?“ „Co se stalo?“ Bylo to divné, ale Šikula opět neodpověděl. Pajdal se zeptal naposledy: „Sakra inspektore, co se stalo?!“ Šikula konečně začal reagovat: „Myslím, že budeme řešit ještě velmi zajímavý případ Pajdale. Přišly výsledky testů, které dělali v laboratoři na noži a jsou VELMI zajímavé. To vám povídám. Našli tam kousíček otisku prstu na čepeli a na rukojeti velmi malý vryp, který byl zanešen zvláštním druhem hlíny, který je dovážen sem do Anglie z povodí Nilu a používají ho jen v královské zahradě pro růst exotických rostlin.“ „Však Alexandr říkal, že ten nůž používají zahradníci a lovci, ne?“ „Ano – na to jsem myslel. Vypadá to opravdu na někoho ze služebnictva. Bude chvíli trvat, než všechny vyslechneme, ale musíme setrvat. Toto je ošemetný případ. Můžeme přijít na cokoliv.“

O pár dnů později, kdy měli za sebou Šikula s Pajdalem asi 400 vyslechnutí se onen kousek otisku prstu shodoval ve více případech. To víte, kdyby byl celý, byla by to jiná věc. Poté přišel na řadu jeden zahradník. Jmenoval Silvestr. Byl to docela nenápadný chlapík, který se plně oddával své práci – miloval rostliny všeho druhu a o královskou zahradu se staral s láskou. „Jak moc jste znal paní Žanetu?“ zeptal se inspektor. „No znáte to … moc ne … sem tam jsem ji potkal na zahradě … někdy jsem na ni narazil tady v domě, když jsem zalíval kytičky … Jednou se mě zeptala proč mám rád kytičky. Ale tenkrát mě naštvala! Řekla mi, že kytičkami opovrhuje …že je nemá ráda … že sou na její vkus moc zelený … Věřil byste tomu? Tenkrát bych vraždil …“

Kousky skládanky začaly zapadat do sebe. Otisk prstů se shodoval a Silvestr pracoval v části s exotickými rostlinami. Nebyly to sice nějaké super indicie, ale pro začátek to stačilo. Rozhovor pokračoval.

Inspektor se podíval na Silvestra po slově vražda. Věděl, že zahradníkovu poslední větu nemůže brát doslova, protože lidé to říkají často a přitom ne vážně, ale Silvestr to řekl s jakýmsi podtextem v hlase, který naznačoval, že on by toho byl schopen.

„Víte, já mám strašně rád rostlinky. Už od dětství! A když je někdo urazí tak se neznám. A vůbec – tihle lidi neví co je dobrá obyčejná věc … Žijí si v přepychu a na úplně normální věci vůbec nemyslí … Když mluví s nižší vrstvou myslí si, že ta si z nich lehne na zem, jenže to není vůbec pravda!“ Silvestr se odmlčel a všiml si, že ho celou dobu pozoruje inspektor i Pajdal upřeným pohledem. Poslouchali pozorně každé jeho slovo a začínali mít podezření asi už mají vraha.

„Pane inspektore, já už dál nemůžu. Opravdu! Musím Vám to říct!“ „Jen do toho, co byste si přál nám povědět?“ odvětil inspektor s lehkým úsměvem na tváři. „Já jsem to udělal …“ „To má být přiznání?“ „Ano … pořád mě shazovala a už jsem to nemohl vydržet … Nenáviděla moje kytičky a to jsem nemohl dopustit! Chápete, ne? Víte jaké je to utrpení? Něco máte rád a někdo vám neustále vyvrací vaše přesvědčení … Já mám kytičky opravdu RÁD! …“ „A proto jste zavraždil následnici trůnu, jestli to chápu dobře.“ „Ano.“ „Abych nezapomněl – Máte právo nevypovídat. Cokoliv řeknete, může být použito proti vám. Pajdale, zadržte ho a odvezte na stanici.“ „Jistě inspektore. Tak jdeme! Zvedni se!“

Za chvíli již houkala siréna na policejním voze a Pajdal vezl vraha do nejhlídanější věznice v celé Anglii.

| Darmy