Brouzdej.cz

Zločin v opuštěném domě

Přečtěte si o případu, který se skutečně stal a jehož jsem byl svědkem. Byl večer a já šel setmělou ulicí. Minul jsem opuštěný dům a plačtivý výkřik dívky vzbudil mojí pozornost. Byl to zločin?

Byla to svým způsobem velká náhoda, když jsem kráčel ve 20:30 večerní ulicí kolem starého opuštěného domu. Stmívalo se a lampy svým mihotavým světlem ozařovaly chodníky, mé myšlenky bloudily kdesi v dálavách, když tu náhle protnul jako blesk noční ticho hlas. Byl to plačtivý hlas dívky, okořeněný ozvěnou a vycházel právě z míst, kde stála torza rozestavěného a nikdy nedokončeného komplexu budov. "Nechte mne, pusťte mne, já to nechci, mě se to nelíbí," uslyšel jsem krátce její hlas a ulice se opět zahalila do nočního ticha. Dívka se odmlčela a já jsem se zastavil. Pozorně jsem si prohlédl budovu, abych zjistil, jestli v ní spatřím známky pohybu. Bylo mrazivé ticho a jen tráva ševelila svojí píseň. Je mojí občanskou povinností oznámit policii své podezření a upozornit jí, že byl možná spáchán trestný čin.

Žena v komplexu byla nejspíše v ohrožení života, proto jsem se rozhodl volat tísňovou linku 158. Nahlásil jsem ulici a řekl operátorce, že počkám na příjezd zásahového vozidla. Za několik minut přijela městská policie.

Čtyři urostlí muži si nechali vysvětlit co jsem přesně slyšel a vstoupili do tajemné a v noci hrozivě vypadající budovy. Spisovatel detektivek by pravil, že je to místo ideální pro spáchání zločinu. Temné, rozlehlé místo zkázy. Čekal jsem a sledoval, jak se světlo z baterek strážců zákona odráží na stěnách. Občas se ozvalo burácení železných desek a otevírání plechových kontejnerů. Začalo mi mrazit v zádech při pomyšlení, že uvnitř možná přetnul zlý pachatel niť života své oběti. Prohledání prvního komplexu budovy nepřineslo žádné výsledky, a tak se strážníci přesunuli do druhé budovy. Minuty se vlekly jako zpomalený vlak před stanicí. Sledoval jsem hodinky a modlil se, aby byla dívka v bezpečí a nic se jí nestalo.

Její pláč mi dosud zněl v uších a dokázal jsem si i představit, jakou prožívala beznaděj, která ji dohnala až k slzám. Jak je vůbec někdo schopen ublížit křehké ženě? Skrývá se ve tmách vrah? Nad budovou vyšel měsíc a jeho svit ozářil zadní část budovy. Strážci pořádku pokračovali v prohledávání.

Záhy jsem ztratil pojem o čase, což byla má zásadní chyba, protože právě v té chvíli se směrem od druhého komplexu budovy vynořily tři postavy. Když přišly blíže, spatřil jsem, že mají na zádech batohy. Procházely místy, kde je dům oplocen a běžně se tudy nechodí. Byli to tři muži ve věku kolem 26 let. Jeden měl na nose malé brýle "lennonky" a na zádech zeleno - žlutý batoh. Byl spíše hubenější postavy, snad kudrnaté černé vlasy a bílé tričko. Postava druhého byla statnější, tvář měl jednoduchou ve tvaru jablka. Třetí se snažil vypadat nenápadně a schovával se za toho druhého.

První se zastavil: "Ty čekáš na policajty," zeptal se mne. "Ne, kdepak. Já se tady procházím," odpověděl jsem. Muž mi ještě doporučil, abych se před policisty raději někde schoval a společně se svými kumpány prolezl dírou v plotě na ulici.

Bylo to velmi podezřelé, ale zároveň se mi celá scénka složila jako mozaika. Tři muži byli možná pachatelé a dívka v nebezpečí nevykala, jak jsem si původně myslel, ale mluvila k více lidem. Ten co se schovával, měl zcela určitě černé svědomí. Proklínal jsem v duchu strážníky, že mi nepůjčili vysílačku, protože nám právě zmizeli podezřelí. Znovu jsem byl mezi stromy před domem hrůzy sám. Policisté zatím prohledali rozsáhlý komplex, bez vysvětlení anebo jediného slůvka nasedli do auta a odjeli. Pokrčil jsem rameny a opustil místo činu. Zůstaly ovšem mé pochybnosti o tom, že je všechno v pořádku.

Vzpomenul jsem si na pláč a hlas dívky, jak ztichnul náhle. Neozvala se žádná rána, kroky, zvuky útěku či zápasu. V hlase dívky bylo slyšet zoufalství i strach. Zaráží mne ti tři vandráci a jeden z nich, který se až příliš schovával za svého kamaráda. Mluvil jsem s pachateli či dokonce vrahy?

Jestliže dívka, jejíž plačtivý hlas zaujal náhodného chodce, je v pořádku a zachránila se, potom bych mohl v klidu spát. Pokud se ztratí anebo bude pohřešovaná mladá žena z Prahy, mám velikou obavu, že opuštěný dům skrývá své děsivé tajemství. Možná jsem byl poslední člověk, který ji slyšel ještě živou. Třeba právě nyní její studené tělo leží v hluboké jámě a čeká, až přijedou pásy stavebních strojů a započne demolice nikdy nedokončeného projektu nákupního ráje. Teprve poté narazí dělníci na pozůstatky člověka, jenž býval kdysi krásnou ženou.

Tiše však věřím ve šťastný konec mého chmurného příběhu. Zítra ráno vyjde slunce a jeho paprsky prozáří tajemný dům. Já vstanu a budu stále pevně doufat, že se ta dívka usmívá na svět a po nepříjemném večerním zážitku objevila nové kouzlo života. Možná...

8.8.2003

| DarkMaster