Brouzdej.cz

Jsem na Internetu pohledná ženská!

Internet nám nabízí zdánlivně nemožné - můžeme se stát pohlednou blondýnkou a v realitě přitom být tlustým kavárenským povalečem. Jak vnímáme svoje virtuální ego?

Nejprve bych se chtěl čtenářům představit. Má virtuální identita se jmenuje DarkMaster a někteří z vás si možná vzpomínají, že pocházím ze Stokorcového lesa Pooh.cz. Často se nás lidé ptají, proč se skrýváme pod přezdívkami. Někteří si myslí, že je to pro naše často kritické články. Údajně se bojíme jít s kůží a pravým jménem na trh. Naše důvody jsou různé, ale daly by se shrnout do jediné věty. Už od počátků Internetu byly přezdívky (nickname) součástí komunit hackerů a nejinak je tomu i dnes. Podívejte se na chaty, přečtěte si některé bloggy, zapněte si svůj komunikační program, otevřete si osobní stránky nebo pročtěte diskuse pod články - tam všude se stále používají přezdívky.

Virtuální "já"
Proč ovšem lidé vystupují pod přezdívkami a vytvářejí si virtuální identity? Kdysi jsem na toto téma četl v novinách zajímavý článek, který na tyto otázky odpovídal. Lidé si na Internetu zkoušejí různé role a nevědomky dělají vlastně totéž, co vědátoři v pláštích - zkoumají role v lidském životě. Například Petr (26) se každý večer od 18:00 připojuje k Internetu a jako krásná brunetka Žany007 se loguje do chatu, aby virtuálně "sbalila" nějakého mladíka. Nejedná se přitom o úchylku. Petr si zkrátka zkouší, jak ostatní reagují, když do chatu přijde žena. Také má větší šanci si s někým popovídat, protože osamělá žena na chatech zkrátka přitahuje pozornost. Změna pohlaví ovšem není vždy nutná. Na Internetu jsou běžně lidé, jejichž virtuální identity jsou vytvářeny podle toho, jaké má člověk sny a touhy. Osamocený starý mládenec si ve svém virtuálním životě vytvoří image společenského baviče. Vzhledem k tomu, že na chatu a Internetu odpadají klasické zábrany (odstávají mi uši, mám dlouhý nos, ploché nohy a velké bříško), může i společensky chladnější osobnost navázat řadu kontaktů. Velký smolař ze sebe udělá majitele prosperující firmy a kněz...

Pan Napoleon je na tahu
Počítačové hry otevírají obyčejným lidem další možnosti, jak si vyzkoušet roli pohledné Amazonky, děsivého Necromancera či detektiva a mafiána. Vytváření virtuálních identit v některých hrách však může vyvolat u některých lidí trochu šok. Řekněte sami, jak se budete tvářit, když vám sympatická studentka s úsměvem sdělí, že včera v Unreal Tournamentu zabila 10 lidí? Počítačové hry však nejsou ničím špatným, protože vždy to je a bude o lidech. Když dva mladiství školáci chladnokrevně v USA zavraždili své spolužáky, média ihned začala poukazovat na skutečnost, že kdysi hráli počítačové hry. Logicky uvažující clověk si ovšem položí otázku: KDO vlastně zabíjel? Počítačová hra? Americký režisér a spisovatel Michael Moore natočil dokumentárním filmu Bowling for Columbine. V roce 1999 na sřední škole v Columbine zastřelili kluci 15. spolužáků a sebe. Před činem si ráno šli zahrát bowling (americké kuželky) a odtud pochází i název filmu. Moore ve svém filmu celkem úspěšně poukazuje na absurditu terorií tím, že doslova tvrdí: Protože si šli ráno zahrát kuželky, mohou za jejich hrůzný čin kuželky. Šefredaktor herního magazínu GameStar, který tento měsíc oslavil své 50. vydání a nabídnul hráčům 3 CD, na můj dotaz odpověděl: "Počítačové hry jsou jako interaktivní film. Zkoumáte různé situace, lámete si hlavu nad hádankami, uvažujete ve strategických hrách, cvičíte si svůj postřeh. Máte jedinečnou možnost si v nich vyzkoušet různé role. A mám-li si vybrat mezi pasivním sledováním televize a kvalitní počítačovou hrou, vyberu si kreativní a zajímavou hru." Podle posledních průzkumů přibývá velké množství lidí, kteří si ve světě počítačových her vytvářejí své virtuální identity. Velikou popularitu si získávají i on-line hry o nichž bude na Bloku v budoucnu ještě řeč.

Článek vyšel v Rožánkově bloku.

20.4.2003

| DarkMaster