Brouzdej.cz

Spolek mlčenlivých

Asi šest mužů tiše sedělo kolem stolu a mihotavá svíčka v malé petrolejové lampě vrhala na zdi strašidelné stíny. Nově příchozí se usmál a téměř slavnostně, jako kdyby oznamoval nějaké výročí nebo ohlašoval příchod velmi vzácného hosta, pravil: "Pánové, přivítejte našeho nového člena."

Oslovení vzhlédli a jejich unavené oči si začaly prohlížet mojí malou štíhlou postavu, letmo sčísnuté vlasy, lehce nervózní výraz ve tváři a snad trochu křečovitě stažená ústa z toho, jak jsme před pár okamžiky kráčeli společně s mým průvodcem zmrzlou krajinou. Mé rty se pohnuly a já nesměle pozdravil. Slyšet byl jen tichý klapot hodin a meluzínu v komínu. Starý pán s šedivými vlasy a kloboukem na hlavě zakašlal a rukou naznačil, že hodlá promluvit. Zbytečné gesto. V místnosti panovalo ticho jako v kostele při smutečním obřadu nebo v pokoji umírajícího.

"Posaď se chlapče a pověz nám něco o sobě," vyzval mne a já jej poslechnul. Usedl jsem a velmi stará židle zavrzala. Omluvně jsem se podíval do tváří přítomných a začal líčit svůj příběh. Vyprávěl jsem o svém životě plným radosti i starostí, hovořil jsem o láskách, rozchodech a jarních procházkách přírodou. Muži poslouchali a mlčky přikyvovali. Stařec, který byl patrně vedoucím tohoto shromáždění, znovu naznačil, že by chtěl něco doplnit. Odmlčel jsem se.

"Měl jsi krásný život," zasípal a usmál se,"nemluvil jsi však vůbec o své smrti. Jak chceš umřít?"
"Umřít? Promiňte, ale já… nad svojí smrtí jsem se ještě nezamýšlel."
Starý muž nesouhlasně zakroutil hlavou: "Proč?"
"Jsem přeci mladý. Na tyto myšlenky mám dost času!" téměř jsem vykřikl, až jsem polekal sám sebe.

Jiný muž, sedící na židli u okna, vstal a rukou se chytil za bradu: "Mladíku," řekl téměř vyčítavě, "nikdy není pozdě myslet na svojí smrt!" Nevěřícně jsem mu pohlédl do tváře. Byl bledý, jeho oči už dávno ztratily barvu a na obličeji měl jizvu i husté vousy. Vypadal, jako kdyby právě vstal z hrobu, případně se do něj rovnou chystal. Na sobě měl sváteční oblek, pečlivě vyžehlené kalhoty s puky, bílou proužkovanou košili a u krku těsně upjatého černého motýlka. Usmál se.
"Když jsem byl ve tvém věku, přál jsem si umřít při autonehodě. Chtěl jsem slyšet praskot skla, nářek lidí a bortící se ocelovou konstrukci. Mé tělo by pak lehce přikryli černým igelitovým pytlem a nejspíš ještě ten den zpopelnili," řekl rychle a naše pohledy se střetly.

Je to blázen, pomyslel jsem si. Sedím u stolu s člověkem, který se takřka vyžívá ve všem, co souvisí se smrtí. Proklínal jsem svůj hloupý nápad, že jsem souhlasil s pozváním mezi tento mlčenlivý spolek, připomínající popravčí četu před vynesením rozsudku.
"Vzpomínáte si," promluvil náhle malý muž s výrazným plnovousem a pleší na hlavě, "jak zemřel bývalý předseda našeho sdružení? Měl krásnou smrt, umíral obklopen přáteli a rodinou."
"Ano, byla to opravdu moc hezká smrt," odtušil stařec.
Necítil jsem se mezi nimi dobře. Připomínali mi spolek katů, bláznů z psychiatrického ústavu, byli jako duchové nebo lidé z jiného světa a témata jejich hovoru byla děsivá. Rychle jsem vstal ze židle. "Omlouvám se," řekl jsem důrazně, "ale budu muset odejít. Mám ještě ve městě důležitou schůzku…"

Muži v místnosti se na mne podívali a já vyčetl v jejich očích údiv a nepochopení. Venku začalo silně pršet, kapičky deště bubnovaly na sklo a silný vítr lámal větve stromů. V dálce zazněl hrom a blesk pročísnul zamračenou oblohu. "Snad jsme vás, mladý pane, neurazili?"
"Nikoliv, pánové," odvětil jsem a nasadil si na hlavu klobouk, "budu muset skutečně odejít. Rád jsem vás poznal." Zablýsklo se.
Jeden z nich vstal ze židle a svojí hubenou rukou se dotknul mého rukávu: "Neodcházejte prosím," pravil téměř plačtivě, "připravili jsme pro vás překvapení. Pokud odejdete, budete toho litovat!"
Uvědomil jsem si, že jsem se těch lidí svým přístupem možná i dotknul, ranil jejich srdce a hrdost. Mám snad já nějaké právo hodnotit jejich charakter podle neškodných myšlenek o smrti? Možná to nemysleli zle, byl to jenom kanadský žertík. Přichystali si pro mne na uvítanou divadélko a teď se možná v duchu baví mým strachem. Ještě chvilku tedy zůstanu a zkusím hrát tuto prapodivnou scénku.
"Dobrá," odpověděl jsem, "rozmyslel jsem si to. Jsem zvědavý, jaké překvapení jste si přichystali."

Pánové vstali od stolu a můj průvodce mne vzal přátelsky za ruku. Společně jsme vešli do druhé místnosti, kde byl dlouhý stůl s červenou plentou, čtyři svíčky stály ve stojáncích v rozích pokoje a na stole čekala otevřená černá dubová rakev. Rozesmál jsem se: "Myslím, že už můžete přestat svého hosta strašit. Váš černý humor vypadal velice věruhodně, chvílemi jsem se i bál." Nikdo mi neodpověděl. Venku znovu zaburácel hrom. Chtělo se mi utéct, ale nohy mi přirostly k zemi. Nemohl jsem se pohnout, slyšel jsem, jak mi srdce hlasitě tluče na poplach a mozek říká, abych utíkal. Zatmělo se mi před očima, cítil jsem, jak mé tělo upadlo na zem, něčí ruce si mne podávaly a má hlava dopadla na něco tvrdého. Ticho. Jenom kapky deště zpívaly svojí píseň a v nedalekém kostele začal zvonit umíráček.

20.4.2003

| DarkMaster