Brouzdej.cz

Revizor

Lidé jsou obecně tvorové společenští, rádi se potkávají a povídají si, přesto však o některá setkání nestojíme. Například v husté džungli nemá osamělý cestovatel příliš nadšení v očích, když mu cestu zastoupí sice pohostiný, ale stále lidožravý kmen pralesních domorodců, kteří jej přátelsky zvou na oběd do vesnice.

Leckterý otrlec raději v takovém případě oželí lákavou možnost okusit misionáře tajemné chuti s kořeněným bambusem a zcela bez omluvy uteče, což ovšem vrhá na nás, ostatní obyvatele naší planety, stín opovržení neboť jsme tam - mezi liánami – již několik věků proslulí jako hulváti a nevychovanci.

Taktéž setkání s revizorem v městské hromadné dopravě cestujícího nepotěší. Stalo se mi to nedávno a přiznám se, že jsem se stal černým pasažérem proti své vůli. Cestoval jsem pozdě večer, neplánovaně, tudíž jsem neměl připravené rozměněné peníze a poměrně vybíravý automat na jízdenky dává podle návodu přednost především kovovým platidlům. Pokusil jsem se tedy jízdenku zakoupit u dozorčí stanice a to i přesto, že na skle bylo napsáno výrazné oznámení „Tady jízdenky neprodáváme“. Nápis nelhal. Paní dozorčí jízdenky skutečně neměla a to ani pod pultem, kam jsem nenápadně při rozhovoru s ní nahlédnul. Doporučila mi otevřený obchůdek, kde bych mohl rozměnit šustící bankovku za vytoužené cinkající drobné. Prodavače se silným ruským přízvukem 2 00 Kč docela zaskočilo a poté, co prošacoval sebe, kolegy prodavače i několik náhodných chodců, mi předložil pouze zlaté hodinky toho tlustého pána v kravatě a elegantním obleku, který si u stánku nedaleko nás vybíral z velké nabídky napodobenin světových z naček oděvů. Nabízené hodinky jsem zdvořile odmítnul, protože je můj trestní restřík u policie čistý jako bílý sníh a také proto, že si tlustý pán přestal zkoušet boty značky Rozpadnouseti a nervózně začal něco hledat po kapsách. Nezbývalo mi tedy nic jiného než věřit, že nepotkám revizora a lístek koupím o dvě stanice metra dál.

Osud mi bohužel nepřál a než jsem při jízdě soupravou metra otočil dvě stránky rozečteného časopisu, zaslechl jsem povědomé: „Vaše jízdenky prosím.“ Stál přede mnou a ukazoval odznáček. Nechal jsem si předložit služební průkaz, který jsem pečlivě zkoumal, abych se ujistil, že je revizor skutečně pravý a neodskočil si omylem do MHD z rozehrané stejnojmenné hry od Gogola. Měl jsem však smůlu – nedaleké divadlo dnes hrálo Maryšu, a ta se právě chystala podle scénáře otrávit Vávru, takže na jízdu metrem neměla pochopitelně náladu ani čas. Revizor přerušil mojí kontrolu průkazky poněkuď netrpělivým zavrčením: „Tak máte teda tu jízdenku?“ Nemělo cenu zapírat, a proto jsem přiznal tu neradostnou skutečnost, že jsem černým pasažérem. „Tak to bude za 400 Kč,“ odpověděl revizor a začal vypisovat bloček. „Víte, já jsem si chtěl koupit lístek,“ začal jsem po pravdě vysvětlovat, jak došlo k tomu, ze cestuji bez jízdenky. Než vypsal veškeré údaje, stačil jsem mu vyložit celý svůj příběh a přidat k němu několik velmi humorných příhod, které jsem zažil ve společnosti jedné rodinky z malebné vesničky u Prahy. „To stačí. Podobné pohádky mi vypráví každý cestující bez platného jízdního dokladu, mladý pane,“ pravil a změřil si mne přísným zrakem. Mé vyprávění se minulo účinkem. Co jsem měl tedy dělat? Zaplatil jsem mlčky jízdní přirážku, rozloučil se s revizorem a zamyšleně kráčel po schodech k automatům na jízdenky, abych u dozorčí stanice Smíchovské nádraží zakoupil jízdenku. Cestou mne napadlo, že jsem možná udělal chybu, když se můj příběh podobal příběhům jiných černých pasažérů. Nevěřil mi. Měl jsem raději vyprávět tu o Perníkové chaloupce.

| DarkMaster