Brouzdej.cz

Proč nehraji počítačové hry

Kdysi jsem pravidelně hrál počítačové hry, ale později jsem zjistil, že sedím hodiny u počítače a není to nikde vidět. Navíc můj počítač odmítal nové hry spouštět.

Jednou jsem byl na návštěvě u Dodánka, což je jeden ze zdejších bloggerů (měl nedávno svátek). Mladík se mi chtěl pochlubit svým herním uměním, a tak mi předváděl nejdříve akční střílečku Unreal Tournament a posléze i strategické umění v Command and Conquer: Generals. Já jsem kdysi hrál se stejným zápalem a nadšením legendární hru Fallout, později jsem ještě vyzkoušel Doom, NHL a první verzi GTA. Jenže když sedíte u počítačové hry několik hodin, báječně si sice odpočinete, ale není to nikde vidět. Nezůstávají po vás žádné hmatatelné činy v realitě (snad kromě rozmlácené klávesnice) a do životopisu si sotva můžete napsat, že jste na první pokus porazili hlavní příšeru v Doom 3.

Většina současných her mě během několika minut omrzí. Přijde mi to jako naprostá ztráta času a můj kreativní duch mi velí, abych něco nakreslil, napsal nebo vytvořil. Druhou kapitolou jsou stále vzrůstající hardwarové nároky. Aby se mi hra v počítači vůbec nahrála, potřebuji nejnovější ovladače, grafické karty a dostatek paměti. V opačném případě se mohu dočkat kvalitní a většinou nehratelné slide show. V horším případě ze hry uvidím pouze efektní chybovou hlášku při instalaci. Stejně úsměvně vypadá hraní v případě, že si novou hru legálně zakoupíte. Náročnost her se totiž odráží i na počtu instalačních a herních CD, takže v průběhu hraní přehazujete jako o život cédéčka. Když si k tomu připočtete porouchanou CD mechaniku, jistě pochopíte mojí touhu sehnat si k legální hře zcela nelegální crack, který mě zbaví toho nekonečného opruzu.

Rovněž snaha vytvářet k filmům jejich herní protějšky směřuje výhradně k tomu, aby z vás distributor vytřískal další peníze. Vývojáři často nekvalitních filmových remake se zřejmě často domnívají, že zpitomělý filmový fanoušek bude ochoten investovat do jejich herní slátaniny.

Plné hry také slouží jako lákadlo ke koupi jednoho ze dvou českých herních časopisů. Hráči totiž vesměs posuzují herní časopis podle kvality přiložené hry, což mi připadá postavené na hlavu. Je to jako kdyby zákazník v restauraci hodnotil její kvalitu podle toho, jakou má šéfkuchař čepici. Jenže dárečky k časopisu zdarma zabírají, a tak si pařan vybírá co bude číst podle placky. A je mu jedno, že za časopis vyplázne nekřesťanské peníze a nebýt plné hry, mohla by být jeho cena nižší. Já osobně bych plnými hrami z časopisu mohl dláždit podlahu - nainstaloval jsem si jen minimum z nich a stejně zůstávám věrný klasice.

Hry zatím nechávám stranou. Možná až budu v důchodu a začnu se nudit, opět se ke hrám vrátím. Ale zatím mi tato "zábava" připadá poměrně nudná a nezajímavá. Game Over.

| DarkMaster