Brouzdej.cz

17. listopad předtím, tehdy a teď

17.11.2005 Uplynulých 32 let v imaginárním deníčku Pepy Vomáčky

17.11.1973 Když jsem začal chodit do školy, začal jsem si psát něco jako děníček. Je to sice takový holčičí, ale třeba až budu větší, tak si to rád přečtu. Dneska nám soudružka učitelka ve škole povídala, že je svátek. Mezinárodní den studentů. Vyprávěla nám o tom, že jednoho studenta za války zabili ňemci a že pak zavřeli školy. To je blbý, že zavřeli školy. Ale jak říkala soudružka učitelka, naštěstí pak přijela rudá armáda a všechny ňemce vyhnala. Mě se škola moc líbí. Taky se mi líbilo, jak jsme šli s lanpionama. To bylo hezký, jak byla tma a ty naše lanpiony svítili. Dneska mě vzal tatínek na výlet. Jeli jsme tam, jak je vždycky matějská pouť a šli jsme tam do obchodu. Jmenoval se tůzeks. Tam byly autíčka. Tatínek mi tam koupil opravdovýho angličáka. Už se těším, za mněsíc mi bude osum a pak hned budou Vánoce. Co mi asi přinese Ježíšek?

17.11.1989 Tak už jsem rok a půl z vojny doma. Letí to. Vždycky, když si na ty ztracené dva roky vzpomenu, jímá mě hrůza. Tolik hlouposti a buzerace může člověk opravdu zažít jen na vojně. Už na střední škole se mi soudruzi zajídali, ale na vojně jsem konečně poznal, co to je za verbež. Jak jsem se vrátil z vojny, nevynechal jsem jedinou protivládní demonstraci. Nesměl jsem chybět na Václaváku v srpnu ani říjnu. Palachův týden byl hustý. Jednou jsem to schytal slzákem, jednou mě pokropili, ale tomu hlavnímu masakru jsem naštěstí utekl. Bylo to strašné vidět, jak tu skupinku obklíčili helmuti a řezali do nich hlava nehlava. Jen si tak říkám, že mě možná už taky sledují tajní. Manželka mi sice říká, abych neblbnul a myslel na rodinu, hlavně na malého. Jsou mu čtyři a je jak malej. Někdy supr, někdy na nic, ale je s ním sranda. O tom dnešním průvodu jsem se dozvěděl až z rádia. Slyšel jsem, jak tam studenty oblíčili a seřezali. Už by se jim konečně měl někdo postavit. Nezaslouží si nic jiného, než aby je vykopali ze všech postů, kde se usídlili. Vánoce se blíží, musím přemýšlet, co dám malému pod stromeček.

17.11.2005 Tak už to je šestnáct let. Bylo to tehdy nádherné období davového šílenství. Vzpomínám, jak jsem tenkrát stál ve stotisícovém davu na Václaváku a zuřivě zvonil klíči. Dneska jsem se šel jen tak projít a je neuvěřitelné co všechno se od té doby změnilo. Staré zrezlé rolety ožily barvou a krámky uvnitř, snad každý už má zahraniční auto, v obchodech je takového zboží, že si člověk nestačí vybírat očima. Stálo to tenkrát za to. Já jen nepochopím, jek někdo může chtít tu komunistickou lůzu zpátky k moci. K večeru za mnou přišel syn. Zavzpomínali jsme si na dědu. Byl to suprový člověk. Vždycky jsem mu říkal, jak spolu oslavíme rok 2000, a on se toho, chudák, nedožil. Ani mu nebylo sedmdesát... Nezapomenu na to, jak mi tehdy, když jsem se ženil, obětavě pomohl. Byl to opravdový táta. Snad i já jsem takový, ale to musí posoudit další Vomáčka v řadě. Ani nevím, jestli už má nějakou holku. Letí to, je to už deset let, co jsme se rozvedli a od té doby vidím syny jen občas. Moc bych si přál být jim stejným otcem, jako byl ten můj. Vánoce se pomalu blíží a já přemýšlím koho vlastně obdaruji. Čtyřicítka na krku a já jsem pořád sám.



Vážení čtenáři mého blogu, u tohoto článku nenaleznete obvyklou anketu, protože 17. listopad není téma vhodné k anketám, ale k diskusím. Pokud budete chtít, můžete napsat své vzpomínky, tužby či podezření do ohlasů pod tímto článkem.
Autor blogu

| brudra