Brouzdej.cz

Interaktivní román ze západního Walesu vol. 2

Ahojda lidičky, tak jste se vytahli !!! prisly mi dva prispevky a jsou super !! koukejte pokracovat !! Co ty, Radime, prihodis?? (cist odspoda jako diskuze na idnes :) A OVB se taky ukázak jako cool týpek - hele, ondro, beru tě na milost, pokud budeš spolupracovat a né rozvracet ;-)

OVB - 16. února 2006

Pocítil náhlý nával krve do hlavy - kolik je to už let? Pět? Deset? Tyhle pocity míval, jenom když přijel domů na dovolenku jeho otec - kapirán O´Hara - hrdý člen švýcarské gardy. Jeho ostře řezané rysy v něm vždy vzbuzovaly posvátnou úctu. To on ho naučil poslouchat na slovo. To on byl na počátku všeho zla!! OOOOOOTČEEEEEEE !!! Do našeho světa ho navrátil až sychravý déšť, který mu stékal po skráních. EleanorDCLXVI – 16. února 2006

Vyloudil na rtech poněkud trpký úsměv a honem přemýšlel, jak se ho zbavit. „No znáš to. Život si se mnou nepěkně zahrál, proto jsem se rozhodl vrátit na místo, kde všechno začalo.“ O tom hlavním, kvůli čemu přijel, mu samozřejmě nevykládal. Ani on sám neměl jasno v tom, co se chystá udělat.

Colin, aniž by se ho zeptal, se posadil naproti, kývl na barmana a odvětil: „Jo, hochu, život není peříčko. Vzpomínáš si na malýho Willyho? Jak jsme mu v nedělní škole dělali naschvály? Tak ten se oženil s jednou ženskou z Cardiffu. No, lidi toho o ní navykládali spoustu, třeba že zamlada fotila hambatý fotky, ale Willy do ní byl blázen. Pár let byli jako hrdličky a bum! Zdrhla do Londýna i s jejich těžce vydělanejma úsporama. Willy se z toho doteď nevzpamatoval.“ V duchu se ušklíbl nad tím ubohým osudem a uvažoval jak z Colina nenápadně vytáhnout informace o Brianovi. Bohužel ho to bude stát pár panáků a několik hodin otravných historek, ale jinak to nejde.

Po třech hodinách se vypotácel z baru (přece jenom, dvanáctiletou whisky obvykle piju až po setmění) a zjistil, že začalo pršet. Těsněji si přitáhl klopy svého nepromokavého pláště a vyrazil do deště, který pomalu ale jistě smýval jeho alkoholového opojení. Tím líp, při setkání s Brianem musí mít hlavu čistou. Brian. Kolikrát si na něj vzpomněl. Kolikrát s ním v duchu rozmlouval, hledaje útěchu, porozumění, radu… Věděl, že Brian by jeho počínání odsoudil, ale vždy si pro sebe shromáždil důkazy, které jeho jednání ospravedlňovaly. Teď to ovšem bude jiné. Setká se s mužem, který pro něj v dětství tolik znamenal.

Aniž by si toho všiml, minul poslední domy a začal stoupat po kamenité stezce. Daleko před ním se v mlze rýsovaly obrysy velkého viktoriánského domu. Déšť ještě zesílil a od moře začal foukat mrazivý vítr. Počasí mu rozhodně nakloněno není. Je snad něco špatného na tom, že se chce setkat s Brianem? Zaplašil tyto negativní myšlenky a přidal do kroku. Zakrátko se ocitl před velkou kovanou bránou, která byla z obou stran lemována staletými platany. Nápis na ní bolestně připomínal, jak špatně Brian skončil.

SOUKROMÉ SANATORIUM PRO DUŠEVNĚ CHORÉ

JIBorg – 12. února 2006

Zapomnění však trvalo k jen pár okamžiků, než se mu opět zjevila před očima ta zkáza. Tolik lidských životů bylo zmařeno kvůli ideologii, které donedávna věřil. Pomyslil si: „NE! Tohle se nesmí opakovat!“

Prudce se otočil a rázným krokem zamířil zpět k rodnému městečku. Musí najít Briana!

Kapitola 2.
Městečko pomalu ožívalo ruchem občas projíždějících aut a švitořením jeho obyvatel. Ano, hospoda Na skále, to bude přesně místo kde by měl začít, stejně jako tam začíná svůj den většina důležitých z města.

Stoly se pomalu plnili povědomými tvářemi, ale žádná z těch které by chtěl vidět se neobjevovala. Sednul tedy k vzdálenější, né tak na očích, části baru a objednal slaninu s vejci a pivo. „Ahoj chlape! Kde se tady bereš!?“ No jo, to je celý Colin, místní drbna, které nic neuteče a se všemi je ihned kamarád. Jen vstoupil do místnosti, hned se ke mně s tímto hřímáním přihnal.

Alan.Hajek – 12. února

Bylo chladné ráno a malé hornické welšské městečko Fynnon Garw se pozvolna probouzelo do nového dne. Hustá mlha lemovala skalnaté útesy, které jakoby vystupovaly z temného oceánu. Městečko Fynnon Garw bylo od útesů vzdáleno necelý kilometr, a přesto neměli místní rodiče strach, že jejich děti při svých hrách spadnou do rozbouřených vln. Lidé si prostě na život ve svém městečku zvykli. Nepřipadalo jim nijak zvláštní žít na tak nebezpečném místě, divné to přišlo jenom turistům, kteří tudy projížděli při svých cestách západním Walesem.

Fynnon Garw bylo celkem malé, klidné městečko, kde se každý s každým odmalička znal. Svěží mořský vzduch, panenská příroda a přívětiví obyvatelé tvořili z Fynnon Garw ideální místo na odpočinek.

Toho rána však zdejší atmosféru narušila silueta mladého muže, který se pomalým kymácivým krokem dobelhal na nejvyšší skalní útes, kde se posadil a začal přemýšlet.

Byl oděn do tmavého kabátu, který jevil známky značného opotřebení stejně tak, jako jeho kalhoty, a několik dní neholená tvář působila spolu se zabláceným oděvem značně odpudivě. Vypadal jako tulák bez domova, který nemá kam jít a potlouká se bezcílně po světě. Jenomže opak byl pravdou. Ten člověk měl svůj domov, měl přátele i práci, která ho bavila, ale všechno opustil kvůli strachu o svůj život… a výčitkám svědomí.

Bylo něco kolem šesté hodiny ranní. Přemýšlel o svém životě, přemýšlel o mládí, o přátelích, o lásce, i o rodičích, které už nikdy neuvidí. Měl před očima každý detail svého života, jakoby se s ním loučil. Celou tu dobu se díval téměř bez mrknutí oka na vlny, rozbíjející se o skaliska a to v něm vyvolávalo ještě silnější skličující pocity.

Znovu se mu vybavila vzpomínka na dětství, která ho pronásledovala velmi často. Rodiče toho dne časně ráno odjeli do města, kdy on spolu se svým bratrem Jonnym ještě spali. Pamatoval si to, jako by se to odehrálo včera. Onen skličující pocit samoty, který jakoby napovídal, že své rodiče viděl toho večera naposledy.

V tom ho vyrušil křik racků, kteří poletovali nad útesy tak nízko a bezohledně, jako kdyby neměli ani tušení, že se ten člověk na útesu velmi trápí. Začal proto rozčíleně mávat rukama kolem sebe, aby je zahnal, protože se mu zdálo, že na něj začínají nalétávat ve formacích s jednoznačným úmyslem ublížit mu.

Po marném boji vyčerpaně usedl na skalnatý výběžek a znovu se upřeně zahleděl na horizont. Uviděl před sebou matčinu tvář: malý pihatý nosík, zelené, skoro až tyrkysové oči, dlouhé zrzavé vlasy smotané do copánku. Pamatoval si i modré šaty, ve kterých mu dávala tolikrát dobrou noc a které měla na sobě i toho večera, kdy jí viděl naposledy.

Na matku nikdy nezapomněl. Zato na otce se mu vzpomínalo těžko. Ne že by na něho zanevřel, jen s ním neprožil tolik krásných chvil jako s ní. Otec byl málo kdy doma, většinu svého času trávil na služebních cestách, takže mu na rodinu zbýval čas jen o víkendech.

Najednou si uvědomil, že těch posledních pár dní před tím, než rodiče zemřeli, bylo pro něj vlastně nejšťastnějším obdobím jeho života. To mu bylo šest let. Od té doby se mu však šťastné okamžiky vyhýbaly obloukem.

Snad kromě dne, kdy poznal Janet. To ona vnesla světlo do jeho smutného života plného lží, přetvářek a nenávisti. Byla pro něj skutečným andělem, který mu pomohl najít chuť do života, alespoň do té chvíle, než si naplno uvědomil, že už nedokáže žít se svým svědomím, které natrvalo poznamenala jeho pohnutá minulost.

Kdykoliv zavřel oči, vybavil se mu ten hrůzostrašný pohled. Pohled na desítky zohavených těl, roztrhaných v centru Belfastu na kousky mohutným výbuchem trhaviny. K teroristickému útoku se přihlásila Irská republikánská armáda a on byl za něj částečně odpovědný. To vědomí ho tížilo jako obrovský balvan.

Proto dnes přijel do městečka, ve kterém strávil své mládí a kde tenkrát začaly všechny jeho problémy. Přišel si uspořádat myšlenky a pokusit se na ně najít odpovědi.

Jako malý chlapec chodil často k útesům trucovat a později také přemýšlet. Ty bělostné skály ho fascinovaly. Připadal si pokaždé, jako by stál na kraji světa: za zády rodné Irsko a před ním jen nekonečné moře a zapadající slunce.

Náhle mu bleskla hlavou myšlenka. Postavil se až na okraj útesu, roztáhl ruce jako by chtěl vzlétnout, a když pozvedl hlavu k nebesům, cítil se opět tím malým bezstarostným chlapcem...

Zapomnění však trvalo k jen pár okamžiků, než se mu opět zjevila před očima ta zkáza. Tolik lidských životů bylo zmařeno kvůli ideologii, které donedávna věřil. On však svou vinu nevykoupil ani posledním krokem, který na závěr svého krátkého života právě teď učinil...

| AlanHajek