Brouzdej.cz

Interaktivní román ze západního Walesu

Velevážené čtenářstvo veleváženého brouzdej; rozhod jsem se, že rozjedu rozhodně hoodně zajímavý projektík. V článku najdete můj nedokončený román, který se odehrává v drsném prostředí západního Walesu. Končí uprostřed věty a na vás je, abyste ho dopsali :-)) Co vy na to? Nejlepsší dílka vystavím a nakonec to vydáme, ne? Pište na Alan.Hajek@seznam.cz!!!

Bylo chladné ráno a malé hornické welšské městečko Fynnon Garw se pozvolna probouzelo do nového dne. Hustá mlha lemovala skalnaté útesy, které jakoby vystupovaly z temného oceánu. Městečko Fynnon Garw bylo od útesů vzdáleno necelý kilometr, a přesto neměli místní rodiče strach, že jejich děti při svých hrách spadnou do rozbouřených vln. Lidé si prostě na život ve svém městečku zvykli. Nepřipadalo jim nijak zvláštní žít na tak nebezpečném místě, divné to přišlo jenom turistům, kteří tudy projížděli při svých cestách západním Walesem.

Fynnon Garw bylo celkem malé, klidné městečko, kde se každý s každým odmalička znal. Svěží mořský vzduch, panenská příroda a přívětiví obyvatelé tvořili z Fynnon Garw ideální místo na odpočinek.

Toho rána však zdejší atmosféru narušila silueta mladého muže, který se pomalým kymácivým krokem dobelhal na nejvyšší skalní útes, kde se posadil a začal přemýšlet.

Byl oděn do tmavého kabátu, který jevil známky značného opotřebení stejně tak, jako jeho kalhoty, a několik dní neholená tvář působila spolu se zabláceným oděvem značně odpudivě. Vypadal jako tulák bez domova, který nemá kam jít a potlouká se bezcílně po světě. Jenomže opak byl pravdou. Ten člověk měl svůj domov, měl přátele i práci, která ho bavila, ale všechno opustil kvůli strachu o svůj život… a výčitkám svědomí.

Bylo něco kolem šesté hodiny ranní. Přemýšlel o svém životě, přemýšlel o mládí, o přátelích, o lásce, i o rodičích, které už nikdy neuvidí. Měl před očima každý detail svého života, jakoby se s ním loučil. Celou tu dobu se díval téměř bez mrknutí oka na vlny, rozbíjející se o skaliska a to v něm vyvolávalo ještě silnější skličující pocity.

Znovu se mu vybavila vzpomínka na dětství, která ho pronásledovala velmi často. Rodiče toho dne časně ráno odjeli do města, kdy on spolu se svým bratrem Jonnym ještě spali. Pamatoval si to, jako by se to odehrálo včera. Onen skličující pocit samoty, který jakoby napovídal, že své rodiče viděl toho večera naposledy.

V tom ho vyrušil křik racků, kteří poletovali nad útesy tak nízko a bezohledně, jako kdyby neměli ani tušení, že se ten člověk na útesu velmi trápí. Začal proto rozčíleně mávat rukama kolem sebe, aby je zahnal, protože se mu zdálo, že na něj začínají nalétávat ve formacích s jednoznačným úmyslem ublížit mu.

Po marném boji vyčerpaně usedl na skalnatý výběžek a znovu se upřeně zahleděl na horizont. Uviděl před sebou matčinu tvář: malý pihatý nosík, zelené, skoro až tyrkysové oči, dlouhé zrzavé vlasy smotané do copánku. Pamatoval si i modré šaty, ve kterých mu dávala tolikrát dobrou noc a které měla na sobě i toho večera, kdy jí viděl naposledy.

Na matku nikdy nezapomněl. Zato na otce se mu vzpomínalo těžko. Ne že by na něho zanevřel, jen s ním neprožil tolik krásných chvil jako s ní. Otec byl málo kdy doma, většinu svého času trávil na služebních cestách, takže mu na rodinu zbýval čas jen o víkendech.

Najednou si uvědomil, že těch posledních pár dní před tím, než rodiče zemřeli, bylo pro něj vlastně nejšťastnějším obdobím jeho života. To mu bylo šest let. Od té doby se mu však šťastné okamžiky vyhýbaly obloukem.

Snad kromě dne, kdy poznal Janet. To ona vnesla světlo do jeho smutného života plného lží, přetvářek a nenávisti. Byla pro něj skutečným andělem, který mu pomohl najít chuť do života, alespoň do té chvíle, než si naplno uvědomil, že už nedokáže žít se svým svědomím, které natrvalo poznamenala jeho pohnutá minulost.

Kdykoliv zavřel oči, vybavil se mu ten hrůzostrašný pohled. Pohled na desítky zohavených těl, roztrhaných v centru Belfastu na kousky mohutným výbuchem trhaviny. K teroristickému útoku se přihlásila Irská republikánská armáda a on byl za něj částečně odpovědný. To vědomí ho tížilo jako obrovský balvan.

Proto dnes přijel do městečka, ve kterém strávil své mládí a kde tenkrát začaly všechny jeho problémy. Přišel si uspořádat myšlenky a pokusit se na ně najít odpovědi.

Jako malý chlapec chodil často k útesům trucovat a později také přemýšlet. Ty bělostné skály ho fascinovaly. Připadal si pokaždé, jako by stál na kraji světa: za zády rodné Irsko a před ním jen nekonečné moře a zapadající slunce.

Náhle mu bleskla hlavou myšlenka. Postavil se až na okraj útesu, roztáhl ruce jako by chtěl vzlétnout, a když pozvedl hlavu k nebesům, cítil se opět tím malým bezstarostným chlapcem...

Zapomnění však trvalo k jen pár okamžiků, než se mu opět zjevila před očima ta zkáza. Tolik lidských životů bylo zmařeno kvůli ideologii, které donedávna věřil. On však svou vinu nevykoupil ani posledním krokem, který na závěr svého krátkého života právě teď učinil...

| AlanHajek